ŠEST Z ŠEDESÁTÝCH © Jaroslav Blažke, 1.11.2003 Zdeněk A. Tichý - Vlastimil Ježek - Tono Stano: Šest z šedesátých, Lasica, Schmid, Smoček, Smoljak, Suchý, Svěrák, Štepka, Vyskočil - legendy malých scén, Radioservis, Praha 2003 V poslední době se velice rozmohla hra na otázka a odpovědi. Dokonce to publikují jako knihy a veřejné zpovídání známých osobností pak leží úhledně narovnané ve výprodejích. Dopaluje mě, když sportovec autoritativně vynáší soudy o umění, herečka o politice, politik hlásá své názory na ekonomiku a ekonom na sport. S jistou podezíravostí jsem tedy sahal po knize Šest z šedesátých, v níž Vlastimil Ježek a Zdeněk A. Tichý interwieovali protagonisty legendárních malých divadel z let 60.: Činoherní klub, Divadlo Járy Cimrmana, Studio Ypsilon, Radošinské naivné divadlo, Semafor a Štúdio Lasicy a Satinského. Tono Stano texty doprovodil slušnou řádkou fotoportrétů a dalších, namnoze dosud nepublikovaných dokumentárních snímků. Čím se tato kniha liší od běžných populárních titulů o hercích, jejich životě, soukromí a občas i o umělecké tvorbě? Potěšilo mě, že zasvěceností. Tazatelé vědí, na co se ptát, neodbíhají od věci, dokonce dovedou tázaného zpět k jádru pudla, když jim začne uhýbat. Člověk se tu dobere řady informací o období, které mělo pro vývoj českého a slovenského divadelnictví formativní význam. A protože zakladatelé malých scén v 60. letech byly vesměs chytré a vtipné osobnosti, je to čtení náramně poutavé, poučné a zároveň zábavné. Úvod autoři svěřili Josefu Škvoreckému; můžete si ho přečíst, ale když ho přeskočíte, o mnoho nepřijdete. První rozhovor je veden s Jiřím Suchým. Po zásluze, neboť on nastavil písničkářům laťku nebývale vysoko. Sympatické je, jak Suchý se sebeironií sobě vlastní líčí nesnadnou pouť k divadlu, a když si bez hořkosti uvědomuje, že není dramatik, nýbrž toliko kabaretiér. V tomto žánru ovšem hraje prim, protože - přes určitou myšlenkovou povrchnost - zároveň je opravdový básník. A - jak také právem sám konstatuje - hlavní kvalitou Semaforu není dramatický útvar, nýbrž smysl pro humor: "Do Semaforu se chodí spíš za humorem a za písmičkami", říká. A dodávám, že je to humor lyrický. Lituji jen, že Jiří Suchý vahou svého talentu přispěl i k legalizaci nespisovné mluvy při veřejném vystupování. Ještě víc ovšem lituji, že Jiří Šlitr zůstává přítomen pouze ve vzpomínkách - do tohoto interview by mocně patřil. Další rozhovor je s Ivanem Vyskočilem, inspirátorem, vůdčím duchem a hybatelem, ale i šedou eminencí divadla šedesátých let. Seznámí nás s historií i teorií divadel malých forem. A také s únavnými šarvátkami, jež lidé tvůrčí, lidé nezávislého myšlení, neustále museli vést se soudruhy, bedlivě dusícími vše, co nepocházelo z jejich duchaprázdných sekretariátů. Dost mě překvapila poznámka, týkající se Vyskočilovy tvorby rozhlasové: "A tehdy velmi ideově vyhraněný Ludvík Vaculík způsobil, že jsem ty pořady nemohl dělat, jelikož jsou absurdní." Vida vida, myslím si, kdo by to do svobodymilovného Ludvíka řekl? Inu mládí! Republiku jsme si dali sice roztrhnout vejpůl, ale je dobře, že tu nechybí Milan Lasica - Július Satinský se bohužel této knihy nedožil. O skvělém Radošinském naivném divadle pak hovoří Stanislav Štepka. Slováci jsou přeloženi do češtiny. O to osvěživěji zapůsobí aspoň kratičká ukázka svérázné radošinské mluvy v podání paní učitelky Kolníkové: "Neská mi dává úlohy mój žák, čo volakedy chodev do mojéj škólky. Bov to taký malý, cintavý chlapec s múdrými očáma. A já čil sedým a čakám, teším sa na každú, na každú skúšku, aj kedy on býva v Bratyslave a já furt v Radošine. Ked mám íst do Bratyslavy, tak už sa od rána chystám, aby som nyšt nezabulla, scenár, rekvizity a hlavne koláč, no preca taký obyčajný, makový, orechový, jaký vedá napíct šetky mamy na svete, lebo my nemáme kedy chodyt po kavárnach. Treba skúšať. Pýtate sa prečo? Preto, lebo je nám spolu dobre. Lebo robíme čosik, z čoho máme radost. To pochopí a city len ten, kdo má rad dyvallo. Alebo život? Sama čil nevím." Citát je to trochu dlouhý, ale myslím, že paní učitelka naozaj pekne vystihla, oč tvůrcům malých divadel šlo. Jan Schmid nebo Ladislav Smoček to ovšem formulují učeněji, ale rovněž s vtipem a šarmem. Genezi Járy Cimrmana samozřejmě osvětluje dvojice Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák. Ten zde o humoru říká: "Za svého života jsem potkal několik málo osob, které se ničemu nesmály. V divadle pozoruji někdy návštěvníka, který odolává smíchu jako skála. V celé komedii není pro něho jediného slova, které by mu dovedlo pohnout ramenem či alespoň koutkem úst… Vy se ptáte: Jak to, že chodí vzpřímeně jako všichni ostatní? Čím tedy čelí tíži světa? A já vám upřímně odpovídám: nevím." Tolik Zdeněk Svěrák. Já k tomu dodávám: Nemáte-li aspoň špetku smyslu pro humor, pak tuto knihu nečtěte, nemá vám co říct, přestože obsahuje tolik zajímavých informací. Říkám to s vědomím, že kultura 60. let bývá pamětníky, myslím, poněkud přeceňována. Jakkoli se komunistům vzpírala, přece jen ji morový dech nesvobody poznamenal. Dnes jsme, zaplať Pán Bůh, o kus dál.