NACISTÉ A ZVÍŘATA © Jaroslav Blažke, 1.11.2003 Boria Sax: Zvířata v Třetí říši, Domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust, přel. Stanislav Pavlíček, Dokořán, Praha 2003 I pokud by člověk na vlastní kůži nacisty nezažil, slyšel a četl o zvrácenostech jejich režimu tolik, že snad ani nemá chuť zvídat po dalších podrobnostech; bývají ostatně dosti nechutné. S jistým zdráháním jsem tedy sáhl po knize Borii Saxe z Mercy Colledge v New Yorku. Působí jako poradce organizací zabývajících se obranou lidských práv, např. Amnesty International či Helsinki Watch, založil neziskovou nadaci Příroda v legendách a příbězích, podporující tradiční svazky mezi lidmi a přírodním světem, píše publikace o vztahu lidí a zvířat. Teď mluvím o knize Zvířata ve Třetí říši, podtitul zní Domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust. Říkám rovnou - za pozornost stojí. Nejdříve autor rozebírá kořeny vztahu nacistů ke zvířatům, poměr k dravci a kořisti i romantickou hrůzu ze zvířat, ve svém chování dráždivě odlišných od způsobů vlastních civilizovanému člověku. Pozdní romantikové - od Darwina k Wagnerovi - ctili přírodu jako ohromnou a neúprosnou sílu, schopnou vyvolat prudké bouře, zemětřesení, způsobit zánik celých biologických druhů či národů. Koncem 19. století někteří Evropané, zřejmě znuděni dlouhým mírem, uvažovali o válce jako o jevu, v němž se projevuje elementární podstata lidského bytí. V tom se opět vyznamenali Němci, s podivnou zálibou skloňující slůvka vlast, hrdinství, krev a smrt. Ernst Jünger v deníku z první světové války píše: Válka do nás vstoupila jako víno. V záplavě květů jsme vyrazili hledat hrdinskou smrt … je to chlapská práce, souboj na bitevních polích, jejichž květy budou potřísněny krví. Válku vnímá jako dvě mocné přírodní síly zakleslé do sebe v konfliktu. Zajímavé, že? V české literatuře něco podobného nenajdete. Jestliže Evropané přírodu většinou chápali jako násilnickou a chaotickou, nacisté o přírodě smýšleli jako o absolutním pořádku, v němž ovšem boj o přežití, krev a smrt mají přirozené místo; nastolením autoritářského režimu domnívali se obnovovat přírodní řád, jako by i oni neomezenou centralizovanou vládou sami se stávali přírodou, drsnou a neúprosnou, ale vždycky spořádanou. V druhé části se dočítáme o zvířecí symbolice v nacistickém Německu: Již názvy kapitol vypovídají o věcném obsahu i stylu podání - Dědeček opičák, Krev beránkova, Obětní vepř, Árijský vlk, Židovský pes, Náš druh ve zbrani - kůň. Historický přehled názorů na opice ukazuje, jak soustavně lidé opicím křivdí. Evoluční teorií Darwin píchl do vosího hnízda. (Potěšil mě tu citovaný výrok Montaignův, že ze všech zvířat se nám nejvíce podobají ty opice, které jsou nejošklivější z celého stáda.) Nacisté v rasistické propagandě rádi zneužívali zvykově pohrdavý vztah lidí k opicím, aby perverzní smyšlenkou o údajné podobě Židů a opic sugerovali, že Židé nejsou lidmi. Emblematickým zvířetem nacistů se stal vlk. Nejde samozřejmě o skutečného vlka, nýbrž o notně přizpůsobenou představu, za niž ovšem vlci nemohou. Nacistický vlk vynikal věrností, principem vůdcovství ve smečce (předobrazem je Akela v Kiplingových Knihách džunglí), disciplinovanou divokostí a krutostí. Hitlerovo krycí jméno znělo Vlk, jeho velitelská stanoviště Vlkodlak, Vlčí rokle, Vlčí doupě; wehrwolfy nazývali bojovníky, kteří měli vést zákeřné přepady ze zálohy. Goebbels se dal slyšet: …přicházíme jako nepřátelé! Jako vlk, který se vrhá na stádo ovcí, tak přicházíme! Po zavraždění Heydricha stvořil vysoký důstojník SS Richard Wolf báseň Führerovi vlci: Vedoucí vlk byl zabit - / smečka se shlukla - a vytváří - stále rozpálena bojem - kruh věrnosti kolem svého vůdce… Nejsilnější vlk znovu vyskakuje! Nositel Nobelovy ceny Hermann Hesse, a to nebyl žádný nacista!, napsal lyrický příběh o ušlechtilém vlku, symbolu přirozené krásy, mučeném galskými sedláky. Protikladem vlku byl opovrhovaný krotký pes. Nevidělo se to sice rádo, ale mohl být domácím mazlíčkem; pokud ale patřil židovskému majiteli, byl to "židovský pes" předurčený k utracení. Uznání bylo vyhrazeno válečným psům - zatímco ostatní psi mají podíl šakalí krve, německý ovčák je prý výhradně potomkem vlka. Posedlost rasovou teorií podporovali i uznávaní vědci. Všimněme si, jak nebezpečná je vžitá představa, že vědci musí stát vždy nutně na straně pokroku! Vážený humanista Bertrand Russell, nositel Nobelovy ceny, v r. 1927 si dovolil prohlásit, že černoši se v průměru nevyrovnají bílým, ale schopnost pracovat v tropech činí jejich vyhlazení vysoce nežádoucím. Proslulý etolog Konrad Lorenz byl horlivým nacistou, prosazoval zločinnou teorii o genetické degeneraci coby důsledku míšení ras a pomáhal určovat, kteří míšenci mohou být poněmčeni a kteří utraceni. Po válce byla Lorenzova činnost v Úřadu pro rasovou politiku zapomenuta, věhlas vědce byl otřesen tímto odhalením až v 90. letech. Závěr publikace obsahuje velice pokročilé zákony na ochranu zvířat, v kontrastu s příšerným zacházením s lidmi. Co knize vytknout? Několik nedbalostí pravopisných, použití ne moc dobrého překladu Goethovy Poutníkovy noční písně. To jsou ale maličkosti ve srovnání s množstvím čtivě podaných údajů.