Milan Kundera v doslovu k Žertu, vydaném v Atlantisu r. 1990, vyhlásil: "Považuji za nemravné, aby autor předkládal čtenářům něco, o čem ví, že je to nedokonalé, a z čeho on sám se netěší. K tomu, co by se dalo nazvat mým "dílem", podle mne nepatří: 1. co je nezralé, 2. co je nezdařené, 3. co je pouze příležitostné." - Jeho bývalá studentka Eva Le Grand (rodačka z Hřivic u Loun, estetiku románu střední Evropy studovala 1981-83 v Paříži pod vedením M. Kundery) v knižní eseji Kundera aneb Paměť touhy to respektuje, nevšímá si první části autorovy tvorby, poznamenané prostředím komunistického režimu, a zabývá se jen tím "dokonalým, tím, co autora těší", totiž dílem romanopisce. Oslavuje důmyslnost cyklu sedmi Kunderových románů, které chápe jako jeden kompaktní celek. V souladu s Kunderou považuje Směšné lásky za román; do cyklu ještě patří Žert, Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Kniha smíchu a zapomnění, Nesnesitelná lehkost bytí a Nesmrtelnost. Objevný soubor esejů L´art du roman - Umění románu, kniha, kterou Kundera vydal v Paříži r. 1986 (a zneplatnil tím stejnojmenný titul vydaný r. 1960 v Praze), může mj. kritikům posloužit jako základní vodítko pro hodnocení a správné chápání romanopiscova díla.

Eva Le Grand toho ve své analýze hojně využívá: přejímá Kunderovy myšlenky o kýči, o libertinství, o lidské touze po věčnosti, o imagolozích, kteří nám zrušili soukromí a nahrazují pravé bytí pomíjivými obrazy, atd. Obdivně zaměřuje se hlavně na to, jak rafinovaných postupů spisovatel použil, aby demystifikoval obecně přijímané iluze. V tom vidí jeho hlavní zásluhu a velikost. Nechci snižovat důmysl, dovednost a vtipnost spisovatele ani jeho vykladačky - jsou virtuózní. Jenže za postmoderní myšlenkovou a slovní ekvilibristikou nepovšimnuta zůstává podstata - cynická redukce skutečnosti, modernistické odlidštění. Kritička si myslí, že Kundera svými romány "odhaluje podstatu lidské existence v celé její ambiguitě" (144), cení si, že zkoumá "zvláštní lidské situace pod četnými zornými úhly poznání: snu, analýzy, vyprávění, etymologického, filologického, autobiografického diskursu a mnoha jiných" (144), nadchl ji "smích románu před podvodem všech Absoluten" (183). Neboť Kundera praví: "Absolutno je jen klam, nic lidského není věčné." (Život je jinde) Dějiny vykládá jako "spektákl groteskních her a dobrodružství, koneckonců bez velkého historického významu" a zabývá se jimi metodou "sžíravé demystifikace lyrických iluzí" (93). Lásku vykresluje buď jako donjuanský chtíč, nebo jako naivní, směšně marnou touhu po idyle. Zázrak zrození života např. vidí jen jako "břicho, které mohutnělo a ošklivělo" (Život je jinde), neboť plození podle Kundery "vyplývá z prvotního kategorického souhlasu s bytím" (172-173), což - ostatně skoro jako kterýkoli kladný lidský cit - vykládá jako kýč (na můj vkus úvaha příliš impotentní). Láska mezi rodiči a dětmi je prý pouze druhem totality a podobných oslovin je tu víc. Řekl bych, že je užitečné porovnat pojetí lásky ve vyprahlém světě Kunderových románů s pojetím lásky u sv. Pavla v listu Korinťanům.

Kundera je nepochybně velkým znalcem mrzkosti a je třeba mu přiznat, že četné postřehy na tomto poli jsou vtipné a důmyslné; koneckonců nepředstírá, že by jeho postavy byly skutečnými lidmi - některé se zrodí z gesta, jiné ze zakručení v žaludku (viz Nesmrtelnost, Nesnesitelná lehkost bytí) - jsou to redukce, sloužící autorovi k předvedení modelové situace. Když se ale z těchto dílčích, fiktivních scének vyvozují závěry, jako by byly všeplatné, pak mi to připomíná pošetilého Swiftova hvězdáře z Balnibarbi, který si předsevzal připevnit na velkou větrnou korouhvičku radnice sluneční hodiny a upravit na nich roční i denní pohyb Země i Slunce tak, aby odpovídal každému závanu větru a shodoval se s ním. Jakou cenu mají demystifikace, jestliže přinášejí mystifikaci jiného druhu? Obávám se, že to je společným kamenem úrazu mnoha děl označovaných za postmodernu. Komenský v Labyrintu praví: "A vidím, že co do sebe nacpali, zase to vrchem i spodkem nezažité z nich lezlo, i o sníh, bílý-li jest či černý; i o oheň, horký-li jest či studený, hadruňky (neboli spory) byly."

Postmoderní éru lidstvo nastupuje po myšlenkovém vyčerpání modernismu s jeho revolučními ideami. Kocovina z nevydařených pokusů změnit a napravit svět totalitními ideologiemi je poznamenána následnou nedůvěrou k velkým slovům, skepsí, pošklebovačným relativismem, s nímž se v hořce komické směsce citují texty kdysi posvátné. Jenže to jsou opravdu jen první krůčky labyrintem světa. Postmoderní dobu navíc charakterizuje také uznání mnohotvárnosti světa a z toho plynoucí poznání, že v jinakosti těch druhých se nemusí skrývat pouze nebezpečí, že je zde i n a d ě j e na porozumění a vzájemné obohacení. Lidstvo se ocitlo na osudovém rozcestí: Technický pokrok nás vybavil dostatečným množstvím účinných prostředků, abychom dokázali zničit veškerý život na planetě; bude-li nějaká budoucnost, pak jenom tehdy, dokážeme-li tuto naději naplnit. Někteří postmoderní filozofové (a Kundera) namítají, že rozmanitost světa a lidských kultur je tak četná, že ji nelze obsáhnout, člověk prý se v tomto bludišti musí ztratit, domluva není možná. To Komenský dospěl dál: od labyrintu světa až k ráji srdce. Pokud bychom uvažovali a jednali opravdu pouze a jen v úrovni pragmatické horizontály egoistického sebeprosazování a měřili toliko mírou lidského těla, pak vzdálenost mezi odlišnými náboženstvími, kulturami, národy či menšinami, ba i mezi jednotlivými lidmi je vpravdě k nezměření velká a k dorozumění by skutečně dojít nemohlo; pak zvítězí kultura smrti. Pokud ale se lidé dokáží z různých svých odlišností pozvednout, budou se uvědoměle orientovat na hodnoty, které přesahují okamžitou potřebu chvíle, najdou vztah k transcendentní vertikále, k Absolutnu, k tomu, co je pozvedá z živočišného bytí k duchovnímu životu, pak se budou sobě přibližovat, a potom je tady - a nejspíše jediná možná - šance přežít. Tomu bohužel uvedené dílo příliš nepřispívá, neboť pro okouzlení z vlastní chytrosti mu unikají ty podstatné věci.

Post scriptum: Příznačný je i použitý slovník - zbytečně se to zde hemží výrazy jako ambiguita, onirický, simulakrum apod. Marně byste je hledali třeba v Akademickém slovníku cizích slov. Ale aby bylo jasno: ambiguita znamená dvojznačnost, dvojsmyslnost, popř. záhadnost; onirický je pomyslný, domnělý, neskutečný, snový (autorka to používá i ve smyslu trýznivý, strašidelný); simulakrum znamená přelud, přízrak zemřelého, popř. umělé dílo. A tak si říkám: Jakým čtenářům asi je tahle kniha určena?