PATÁLIE S ANDĚLEM STRÁŽNÝM © Jaroslav Blažke, 3.3.2004 Ivan Klíma: Premiér a anděl. Academia, Praha 2003 Je nesnadné, ne-li nemožné vnímat a pochopit člověka v úplnosti, a tak převládá zlozvyk v duchu si obraz bližního poskládat z vlastního přání a očekávání, z trochy citově zabarvených vzpomínek, z jednoho dvou postojů, třeba i náhodně vysloveného izolovaného názoru nebo omylu - a tuto zredukovanou představu potom posuzovat. Před tím nás, myslím, varuje biblické "nesuďme, abychom nebyli souzeni". Dobrá beletrie by nás, mimo jiné, měla učit nebezpečnému zjednodušování se vzpírat. Před čvrtstoletím Ivan Klíma napsal rozhlasovou hru o čelném politikovi totalitního režimu, který podlehne iluzi, že mu radí anděl, a to samozřejmě nutně zaviní jeho pád. Nápad se spisovateli zřejmě zdál tak nosný, že vypracoval novodobou variaci - od dubna 2002 do ledna 2003 vzniká v Klímově tvůrčí dílně román Premiér a anděl. Děj je prostý: Předseda liberální vlády v postkomunistickém státě psychicky nezvládá pracovní zátěž, kterou významný úřad na politika nakládá, v předvolební kampani, komplikované úplatkářskými aférami jeho ministrů, se kdysi charismatický lídr proměňuje v loutku stranického aparátu a zpronevěřuje se původním politickým záměrům. Roztržitě zaznamenává, jak se mu odcizuje manželka i dospívající děti, nemá na ně prostě čas. V citové poušti uvažuje o milence, která se mu nabízí. Za nocí se mu začne zjevovat strážný anděl. Pod andělským vlivem se v premiérovi probouzí svědomí. K zděšení aparátu a stranických kolegů se vymkne roli politika, přidruží se ke svým opozičně naladěným dětem a k milence - a z politiky uteče. Tím román končí. Není korektní vyprávěním děje šidit čtenáře o požitek z četby. Myslím ale, že tentokrát je to na místě. Záleželo mi na tom, aby se příběh nezvrhl v nepříliš užitečnou parodii osobností žijících politiků - vyslovuje se autor v ediční poznámce. Proto jsem, ač to bylo obtížné, příběh neumístil do určité země. Nepopírám, že některé z našich korupčních afér však pro mě byly při psaní dobrou inspirací. To se tedy nezdařilo. V románu sice není řečeno, kde se odehrává, je tu ale tolik indicií, včetně vlastních jmen, že naši vlast nelze nepoznat. Postava samolibého premiéra též stěží zapře svou předlohu, i když sem tam je v charakteristice něco ubráno, jinde zase přidáno. Pamatujete si megalomanský bilboard, z něhož z výšin letenské pláně obzíral Prahu Velký Politik? V románu je to desetimetrové monstrum z plastu představující muže v holínkách; i to vítr poničí, a aby byla větší švanda, při pádu pomníku upadne hlava. Do výše horního okraje holínky sahá nakadeřenou hlavičkou slavná zpěvačka Andrea a zpívá, aby volebnímu mítinku dodala větší lesk. Stranického erbovního ptáka v románu zastupuje páv. Předseda vlády Florian je směšný hlavně tím, jak je zahleděný sám do sebe. Koho vám to připomíná? Přes všechny peripetie románová postava je nahlížena příliš vnějškově a působí schematicky. Autor zachycuje premiéra až v pokročilé fázi rozkladu osobnosti a je těžké představit si, čím si tento ubožák vlastně získával srdce voličů - slaboduché slogany, jimiž román hýří, k tomu určitě nestačily. O politickém programu, nyní zrazovaném, autor skoro nic neprozradí. Jednání takové osoby pak mohu sice sledovat, ale nic mě nenutí sdílet jeho naděje či obavy, prožívat s ním úspěchy či pocítit soucit s jeho bolestí, nerozrušilo by mě, ani kdyby se šel utopit do nejbližšího rybníka, smím-li použít slov Marka Twaina. Pro jistý druh čtenářů snad může být přitažlivé, promítá-li si trapnosti románových postav do protagonistů naší současné politické scény. Nechtěl se autor tomu vyhnout, říká-li, že mu záleželo, aby se příběh nezvrhl v nepříliš užitečnou parodii? Jenže veškeré postavy románu nejsou více než načrtnutými karikaturami, ať již jde o premiérovu záletnou manželku, rebelujícího syna a dceru, nebo o bezcharakterního tajemníka, intrikánského ministra vnitra či kohokoli dalšího, koho spisovatel prožene jevištěm tohoto politického vaudevillu. Nejbarvitější je asi hulvátský plukovník, jednoduchý násilník a sprosťák, překvapivě úspěšný v silovém ututlání svého korupčního skandálu, takže nakonec ho ještě povýší na generála. Celkově z příběhu vyplývá, že v té nejmenované České republice jsou u moci výhradně individua mdlého rozumu a ničemného charakteru. Nadpřirozenou postavu anděla strážného romanopisec uchopil po svém - jak uměl. Anděl je nerudný, lidskému světu nerozumí, vynucuje si plnění svých nepraktických instrukcí komickým způsobem, a když zaslechne námitku, na niž nejspíše neumí odpovědět, zbaběle mizí. Milost v očích spisovatelových nenašel ani představitel církve, kardinál Jan Evangelista Láska, přezdívaný Arciláska, neboť důležitost lásky zdůrazňoval častěji než důležitost víry. Tento arcibiskup legračního jména není věřící, jeho pochybnosti ve věcech víry autor rozvedl do pěti bodů. Nastojte! Jsou to stále ta do omrzení opakovaná klišé primitivního ateismu, jež by dokázal vyvrátit i natvrdlejší student teologie nejpozději po absolvování prvního ročníku. Své nekompetentnosti si bohužel romanopisec vědom není. Kompozice i styl prozrazují zkušeného spisovatelského rutinéra, prostomyslné nazírání světa a prvoplánovitá zlomyslnost fantaskního děje účinnost oslabují. Kladu si otázku: Čím myšlenková hloubka románového pošklebování převyšuje hodnotu hospodského tlachu? Zdá se mi - ničím.