MÁRAI: SVÍCE DOHOŘÍVAJÍ © Jaroslav Blažke, 3.3.2004 Sándor Márai: Svíce dohořívají. Překlad Anny Valentové vydala Academia, Praha 2001, dotisk 2003 Naše vědomost o Maďarech od časů sapéra Vodičky, myslím, nijak výrazně nepokročila a ani o maďarské literatuře se u nás nejspíše mnoho neví. To ovšem není chyba Maďarů a neznalost není nic, čím by se člověk měl chlubit! O vynikajících knihách Imre Kertésze, laureáta Nobelovy ceny za rok 2002, jsem nedávno referoval, byly to tituly Člověk bez osudu a Kaddiš za nenarozené dítě. Dnes chci upozornit na dalšího autora - Sándora Máraiho. Narodil se r. 1900 v Košicích, v 30.-40. letech uveřejnil několik románů a dramat, v nichž s pronikavým vhledem analyzoval politický vývoj. Jako zásadní odpůrce totalitních režimů po druhé světové válce Maďarsko opustil; nakonec zakotvil v San Diegu v Kalifornii. Život si vzal r. 1989. Tento liberál a vyznavač občanské společnosti kategoricky zakázal vydávat svá díla v Maďarsku, dokud její území neopustí sovětská armáda a nebudou uspořádány svobodné volby. Není tedy divu, že jsme nedostali příležitost seznámit se s jeho tvorbou dříve, vždyť jeho dílo bylo znovuobjeveno až po půlstoletí a teprve nyní vychází ve statisícových nákladech. Novela Svíce dohořívají z r. 1942 prý zaujala Miloše Formana natolik, že si ji vybral jako předlohu pro chystaný film. Máme se na co těšit? Zatím vždycky byly Formanovy filmy vnímány jako kulturní události, tentokrát mě však jeho záměr překvapuje. Světově uznávaný režisér určitě rozumí tomu, jak udělat film, lépe než já, který to ještě ani nezkusil. Jenže ta novela se mi vůbec nezdá pro film vhodná. Ne že by nebyla dost dobrá, naopak - je vynikající! Máraiho prózy byste četli s napětím pěkně až do konce, i kdyby tam bylo daleko méně děje; umí totiž vytvořit pěkně hustou atmosféru z náznaků, zdánlivě nahodilých detailů, stereotypů v jednání, ze kterého jakoby dávno vyvanula původní pohnutka, jež je ospravedlňovala, slovíček jakoby pronesených bez viditelného významu. Jenže velice rychle se naučíte ukládat je pozorně do paměti, protože nic tu není nadbytečného, jedna nenápadná podrobnost osvětluje jinou, děje dávno minulé staví najednou do nečekaného osvětlení, situace dostává nový, osudový smysl, závažnější, než pouhá obnošená otázka života a smrti. Věřte mi to nebo ne, ale síla existenciálního dramatu, jež autor před vámi buduje, totiž opravdu přesahuje běžné poutače pro čtenáře, jako jsou Láska, Pomsta či Vražda, jakkoli i v tomto příběhu jsou přítomny. I když tady, v tom existenciálním liberalismu autora, zdá se mi, že vidím jistou slabinu: Hrdinové založili své životy na jediném principu. Není to ono běžné a nízké UŽÍT SI, DOKUD MOHU! Spíše jde o lpění jen a pouze na vlastní existenci, bez víry, bez jakéhokoli přesahu, nutkavé zavinutí do labyrintu vlastní duše, a tudíž také nezbytné zbloudění v tomto labyrintu, nesoucí s sebou i nevyhnutelné zklamání v jakémkoli druhém člověku, třeba i nejmilovanějším, protože v tomhle pekle není spolehnutí ani toho nejbližšího, totiž na sebe sama, natož na člověka s jiným duševním založením, jinou historií, jinou citovostí. Sebevětší oběť to spravit nedokáže. To, co Márai líčí, není skutečná tragédie. To je jen stylisticky a kompozičně vytříbené, a tudíž i sugestivní vyprávění, jak si zase někdo o své újmě zpackal život. Když nemusel. Copak mu nikdo neprozradil Desatero božích přikázání? Držet se ho, neštěstí mohlo být zažehnáno. Tragédie začíná tam, kde člověk žádnou dobrou volbu nemá. No, nejspíš nemám pravdu. Vždyť mě ani Shakespearův Lear nedojímá: Co tak asi mohl čekat, když si celou dobu koleduje, aby - jen co trochu oslábne - mu veškerou zpupnost otloukli o hlavu i s úroky? Ale vraťme se k filmu. Jak zfilmovat větu charakterizující jistou Malajku: "Jako bys měl u sebe v jedné osobě zvíře, vraha, kněžku, kouzelníka a šílence"? Nebo popis, jak jedí dva starci: "Jedí krvavé maso, pozorně a s obrovskou chutí, s pohroužeností starých lidí do žvýkání a polykání, starých lidí, pro které už jídlo není pouhým a prostým příjmem potravy, nýbrž slavnostním a pradávným činem. Žvýkají a jedí velice soustředěně, jako by sbírali síly. K činům je síly zapotřebí a síla je pouze v potravě, v krvavém mase a černém vínu. Jedí a trochu pomlaskávají, jedí s tou nábožnou a ponurou odevzdaností, jako když člověk už nemá čas, aby jedl hezky, důležitější je, aby každé vlákno masa pořádně rozžvýkal, vysál z masa životní sílu, kterou potřebuje. Jedí s elegantními pohyby, ale zároveň stejně jako stařešinové kmene na slavnosti: vážně a s konečnou platností." Tento popis je téměř nesnesitelně retardační, neboť se objeví ve chvíli, kdy děj vrcholí a oddaluje horečně očekávané rozuzlení. Nebudu vykládat, o čem ta novela je. Máraiho vyprávění však obsahuje též mocné spodní proudy, které - soudím - nejsou do řeči filmu převoditelné. Filmová řeč není chudší, je jiná. Natočí-li Forman ten film, bude to jiný příběh. Může třeba filmovými vyjadřovacími prostředky navodit obdobnou nostalgii při zobrazení zanikajícího Rakousko-Uherska, ale až ukáže Bretaň, její výtvarná malebnost nutně musí posunout vyznění do roviny odlišné od literární předlohy. Zkrátka, vznikne možná výtečný film, ale četbu nenahradí. Ostatně posuďte sami.