SMLOUVÁNÍ S ĎÁBLEM © Jaroslav Blažke, 3.3.2004 Aureliu Busuioc: Smlouvání s ďáblem. Z rumunského originálu přeložil a doslovem opatřil Jiří Našinec. Nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod 2003. Dop. cena 169,- Kč "Mým úmyslem je zanechat svědectví," píše do svého deníku hrdina Busuiocova románu. Jenže co s tím, když osobních svědectví o křivdách páchaných za Stalinovy hrůzovlády je již nepřehledně? Román Moldavana Busuioca, vyzrálého básníka, prozaika a dramatika (narodil se 1928), toto svědectví povýšil do tvaru umělecké výpovědi svrchované naléhavosti. Na rumunskou Besarábii měli Sověti zálusk odjakživa, anexi uskutečnili po druhé světové válce. Následoval teror, masové deportace, odnárodňování, vnucování ruštiny jako jediného jazyka a hlavně dosazování Rusů do všech rozhodovacích funkcí. O tom vypovídá fiktivní deník Mihaii Olteanu, studenta agronomie v tehdejším Rumunsku, jehož rodinu válka rozdělila: otec, matka a mladší sestry zmizely za novými hranicemi SSSR. Deníková forma zesiluje ve čtenáři dojem autenticity. Román začíná cestou mladého repatrianta do Sovětského svazu - touží nalézt svou rodinu. Není snadné pro mladíka s tzv. "buržoazní" výchovou vyznat se v poměrech totalitního režimu. Pro zdejší je zase nepochopitelnou věcí dobrovolný návrat do SSSR. Jako úder za úderem dopadají zprávy na naivního mladíka: otec byl odsouzen k desetiletému pobytu v Gulagu (bez práva na korespondenci a styk s rodinou), žena s dcerami ho na Sibiř dobrovolně následovaly. (Později se ovšem ukáže, že tak zcela dobrovolné to nebylo.) Jak se uživit? Kde bydlet? Komu lze věřit? Příliš mnoho otázek pro nezkušeného mladíčka, navíc ještě hendikepovaného morálními zásadami. Vede si ale dobře: opatří si bydlení, za čas dokonce práci v redakci novin, zamiluje se a láska je opětována, podaří se mu navázat korespondenci s matkou a sestrami - zdálo by se, že vše spěje k happy endu. Lepkavá pavoučí síť nebezpečné "Bezpečnosti" tu však není od toho, aby někoho pustila ze zřetele či umožňovala lidem nějaké svobodné rozhodování a nic nezmění ani Stalinova smrt. Když vás někdo zmrzačí, je to neštěstí, že. Jak ale nazvat ustavičné mučivé mrzačení všech a všeho? Z mozaiky jednotlivostí si čtenář sám skládá děsivý obraz. Metoda velmi účinná, když jí spisovatel umí využít. Aureliu Busuioc ji ovládá suverénně. A také umění ve zkratce podat přesný psychologický portrét. I když se ve vyprávění objeví několikrát jen letmo, utkví v paměti imponující charakter starého inženýra, diskriminovaného pro své šlechtické předky; více než povídání o mateřské lásce vypoví moment, kdy maminka při bombardování se snaží zakrýt holčičky svým křehkým tělem; sebelépe míněná lež zničí lásku, je-li na ní založena; propast bezectnosti se rozzeje před každým, i tím nejsilnějším a nejpoctivějším, kdo se - vydírán - vydá na cestu za bludičkou naděje, že třeba i za cenu ztráty vlastní duše, snad zachrání před záhubou své nejmilejší: krůček, který do propasti učiní, je střemhlavým smrtelným pádem a nezachrání nikdy nikoho. Jistým zadostiučiněním pro čtenáře může být, že moloch požírá nejen předhozené oběti, ale i ty, kdo mu věrně posluhují. Pokud snad čtenář vyhledává brutalitu, zvrácenosti, nostalgii, děs, vášnivou lásku, dějové zvraty, najde je zde rovněž, jenže na rozdíl od produkce zábavního průmyslu není tu nic umělého. Toto se v Besarábii dálo; a také na Podkarpatské Rusi, na Krymu a v pobaltských republikách... Po přečtení Busuiocova románu, tamním poměrům porozumíme lépe. A koneckonců i našim. To jen v české pohádce chytrý chalupník vyzraje na hloupého čerta. Až se divím, jak mnoho zdánlivě dospělých lidí tady této pohádce úpěnlivě věří. Že smlouvat s ďáblem se nevyplácí a že i přes okamžitý zisk nakonec vše ztratíme, je nejspíš třeba křičet znovu a opět.