Šimkova sochařská tvorba vzrušuje, inspiruje a fascinuje jako naléhavá výzva hloubkou poselství i jedinečností. Nepodléhá módním trendům, nevede povrchní dialog s ostatními sochaři, nedá se zařadit do některého z četných uměleckých proudů, neboť není odvozena z druhotných zdrojů - je vpravdě původní, archetypální, myslitelská. Již při letmém nahlédnutí do soupisu díla je nápadné užití abstraktních názvů: Odvaha lidství - Lidský živel - Pád - Levitace - Vír života - Osudovost - Zavíjení - Labyrint živlu - Rozpětí živlů - Vnitřní dotýkání - Stigmata času - Kříž smíření apod. Šimkovy sochy jsou vnímavým tušením, poctivým hledáním a objevováním možných odpovědí na otázky po smyslu bytí a po existenci kosmického řádu ukrytých ve dřevě, kameni a vodě. Zejména pro práce se dřevem platí jeho slova: "Z hlubin duše začalo prosvítat a vynořovat se světlo poznání, ucelenější vnitřní vidění, které se promítalo do prostoru. Sevřené vertikály soch navozují pocit člověka v ohrožení, jeho úzkost o vlastní smysl bytí v ohroženém prostoru. Jako pudový sebezáchovný výtrysk emocí, které se transformují do tvarů, které by měly navázat dialog s ostatním světem. Dají se interpretovat jako existenciální pocit hledání vlastní identity ... ale není to jen sebeobnažující výkřik, ale jsou to znamení hledání lidskosti (1997)." S tím úzce korespondují myšlenky Teilharda de Chardin: "Je-li náš svět skutečně něco, co se uspořádává, pak mnohem lépe chápeme, že se na život ve vesmíru nelze dívat jako na povrchní nahodilou příhodu. Naopak - pod tlakem se dere na povrch, připraven vytrysknout kdekoliv ve vesmíru tou nejnepatrnější trhlinkou." A: "Člověk je jádrem jistého spirálovitého zavíjení a konvergence a v tomto pohybu se na naší planetě (ať již sebeztracenější v čase i prostoru) prozrazuje patrně ten nejcharakterističtější a nejobjevnější směr ve vesmíru, jenž nás obklopuje. Člověk, kolem něhož a v němž se vesmír navíjí." - Toto je směr Šimkova sochařského přemítání.

Socha - to je zastavený čas, okamžik, děj zhuštěný do jednoho vrcholného bodu, výboj tvaru nakročeného k akci, stálost, napětí zakleté do nehybnosti; socha je výzva naší představivosti. Příběh je epický, proměnlivý a vyvíjející se, jeho podstatou je pohyb kupředu k cíli a rozlévající se do šíře; příběh je dynamika sama, proud postupných odpovědí nabízených našemu tázání. Tyto zdánlivé protipóly se v Šimkově tvorbě slučují. Vzpomínám na silný zážitek z brněnského Divadla na provázku (v rámci PROJEKTU 1985 při realizaci inscenačního náčrtu povídky estonského autora Enna Vetemai Pomník): diváci měli možnost pozorovat souběžně s hereckou akcí skutečného sochaře, jak "zahájil montáž své autentické sochy. Jan Šimek postupně přinášel její části, sestavoval je a montoval vedle hrajících herců; a tak jak oni postupně naplňovali komplikovanou nehmotnou strukturu dramatického konfliktu, on část po části, v rytmu pětačtyřiceti příchodů a odchodů ze scénického prostoru konstruoval objekt, až v prostoru stála pyramida lidských těl deroucích se vzhůru, struktura vzájemných vazeb, antagonních i součinných napětí, tlaků a směřování - Lidský živel. Instalace skončila ve chvíli, kdy v dramatickém vývoji byla talentovanému sochaři další práce na pomníku znemožněna, odňata z rukou, zcizena - ... tři druhy umění - literární, divadelní a sochařské - se zde setkaly, střetly a propojily, aby na svém rozhraní vytvořily nový, hraniční tvar, v němž spojení umělecké reality a autentické skutečnosti vyvolalo ambivalentní katarzi a nečekanou gradaci aktuálního významového vyznění scénické výpovědi." (Str. 64) - To je jen jedna z potencialit, které v sobě Šimkovo sochařské umění nese. Jiným dynamickým výbojem jsou "krajinné sochy", např. Mezi nebem a zemí (Želešice, 1974-1975) nebo Cesta života (Lázně Jeseník, 10 sochařských zastavení, Jižní svah, 1979-1985), kdy artefakt tvoří povznášející jednotu s přírodou, jejíž přirozenou a krásu ozvláštňuje a monumentalizuje.

Další varianta: Nová budova Gymnázia Matyáše Lercha v Brně na úpatí Kraví hory svým neokonstruktivistickým řešením agresivně vystupuje z masivu stráně a mezi okolní zástavbou až nápadně svítí bílými konturami a řadami okenních tabulí. Způsob, jakým Šimek tuto stavbu humanizuje, je nápaditý a neobyčejně působivý: "Ve středu prostorné vstupní haly zakryté po celé délce válcovou prosklenou klenbou je sochařský objekt z kamene a vody, který bychom zde, vzhledem k stylu stavby, nečekali." ... "Z podloží tvořeného nakupením menších kamenných úlomků, vyplňujících dno nádrže, jsou vztyčeny dva velké mramorové balvany. V prostoru vytvořeném jejich mírným odstupem a konkávním vyříznutím vnitřních stěn tryská do výše ze dna nádrže voda. Do jejich povrchu jsou vříznuty ostré linky sestavované do hvězdicovitých znaků. ... Krajinná socha zde vstoupila do interiéru, či spíše propojuje vnitřek stavby s jejím okolím. (127)" Travnatý svah za budovou je rytmizován zářezy vysypanými oblázky i většími kameny, u pravého křídla čelní strany pokračuje sochařské prostředí do venkovního prostoru - rozměrný balvan jakoby balancuje na samém okraji vydlážděné terasy, další sugerují valivý pohyb z příkré stráně a poslední se ocitly až za přístupovým chodníkem, přetínajícím tuto lavinu. Do povrchu balvanů jsou vříznuty tajemné znaky. Mezi zvýrazněnou racionalitou stavby a přírodním terénem tvoří Šimkovy artefakty přirozený přechod a zároveň signalizují, jak nedostatečná a strohá je vějička pouhé racionality.

Kniha Petra Oslzlého (a chtěl bych rovnou říct i fotografa Petra Barana) Jan Šimek - příběhy soch je z mnoha hledisek mimořádná. Nejen předmětem svého zájmu a osobnostmi, které se na vzniku knihy podílely, ale také způsobem prezentace. Publikace upoutá již výrazným přebalem, který napovídá obsah díla fotografií jednoho z dominantních zastavení z jesenické Cesty života (obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Joska Skalník), při rozevření svazku přitahují zrak Baranovy snímky, virtuozně zvládající nesnadný úkol převést trojrozměrné objekty do řeči fotografie. Oslzlého text se odvíjí v několika pásmech: biografickém, uměnovědném, společenskopolitickém a v pásmu osobních svědectví. Specializovanou odbornost umocňuje vhled spřízněné duše - fundovaný autor textu je průběžně zároveň svědkem a mnohdy i aktérem dějů, což je okolností pro tuto knihu kromobyčejně šťastnou, neboť umožňuje čtenáři s dokumentární přesností rekonstruovat i prociťovat atmosféru, prostředí a běh událostí v plné autenticitě, oproštěné od chladu pozorovatelského přístupu, pro tento typ publikací tak častého.

Nejpodstatnější výhrada, kterou vůči knize pociťuji: Myslím, že tu není dost zvýrazněna zásluha tří osobností, bez jejichž statečnosti, neokázalé obětavosti, houževnaté a cílevědomé podpory by celé dílo nemohlo vzniknout v plné šíři a bohatosti - Evy Šimkové, Lídy Baranové a Evy Oslzlé.

A chtěl bych přidat ještě jedno svědectví o sochaři Šimkovi: Potkal jsem ho před časem v sadech pod hradbami Petrova. Čistil keře od lebedy, uklízel, vynášel letité odpadky. "Nemůžu to nechat tak zanedbané. To by byla škoda. Vždyť je to tu tak krásné." A: "Pojď na brigádu!" Bohužel, měl jsem tehdy - jako obyčejně - něco jiného, důležitého, ani už nevím co.