Brněnské nakladatelství Vetus Via vydává díla především katolicky orientovaných literátů, upozornilo na sebe projektem souborného díla Jakuba Demla. Nakladatelství se snaží vydávat také texty esejistické a kritické, nejnověji knihu básníka, překladatele a esejisty Josefa Mlejnka, věnovanou jedné z klíčových osobností českého katolicismu dvacátého století, staroříšskému vydavateli Josefu Florianovi (1872-1941). Kniha je rozdělena do dvou částí: Mlejnkova úvodní úvaha Moje cesta do Staré Říše a vlastní esej je doplněna samostatnými Florianovými texty, které jej představují jako literárního kritika.

Přestože od roku 1989 uplynulo již celé desetiletí, nebyla řada samizdatových textů znovu vytištěna, aby se s nimi mohla seznámit širší veřejnost. Dokladem této skutečnosti je nepřímo i tato kniha, neboť Mlejnkova esej Křesťanská univerzita Josefa Floriana se poprvé objevila již v roce 1985 v samizdatové Střední Evropě. Ve stejném periodiku, které je však počtem svých výtisků i zaměřením určeno pro malý okruh čtenářů, byla otištěna v roce 1991 v upravené podobě.

Knižní univerzita

Mlejnkova studie je pokusem o vykreslení situace (českého) katolicismu v první polovině 19. století. Popisuje jednotlivé myšlenkové proudy na přelomu století, a vyzdvihává dva momenty, které měly hlavní podíl na jejím překonání. Jednak to byly encykliky Aeterni patris (1879) a Rerum novarum (1891) Lva XIII., které daly "základ pro dále prohlubované poznání světa a soužití křesťanů s těmi, kdo křesťany nejsou", jednak řada osobností, jež sice neměli "bezprostřední vliv na chod věcí", ale v dlouhodobé perspektivě představovali majáky na rozbouřeném moři tzv. modernistické krize, jak bývá počátek 20. století často nazýván.

Mezi hledače nových perspektiv katolismu jako myšlenkového proudu v době před první světovou válkou, kdy vrcholila v Evropě idea neodvratitelného pokroku, stavěná současníky do protikladu k tradičnímu křesťanskému výkladu dějin, patřil i J. Florian se svou koncepcí knižní univerzity. Její základy spatřoval ve studiu umění, vědy a na prvním místě náboženství v širším slova smyslu. Ve Staré Říši, kde definitivně Florianova komunita zakotvila v roce 1913, těsně před vypuknutím světové války, ve které později spatřovala počínající naplnění mariánského apokalyptického proroctví z La Saletty, vydal Florian se svými spolupracovníky (až do své smrti v roce 1941) ve vynikající grafické úpravě celkem 131 sborníků, 27 výtvarných publikací a 140 samostatných knih. Florian se na této činnosti podílel i svými překlady z francouzštiny, českým čtenářům zpřístupnil texty např. J. A. Barbey ďAurevillyho, A. Mouroise či L. Bloye. Hlavním měřítkem vhodnosti textu pro zařazení do Hory Studia, která se podle J. Mlejnka stala náhradou za původní koncept "konkrétní stavby universitní budovy", byla J. Florianovi jeho již zmíněná vlastní intuice.

Bibliografie Staré Říše

Osobnost Josefa Floriana nebyla v minulosti častým předmětem zájmu historiků a kritiků. Pomineme-li studii A. Vyskočila o staroříšském kulturním okruhu z roku 1927, pokusil se teprve A. Stankovič na počátku normalizace shrnout rozsáhlou Florianovu vydavatelskou, překladatelskou a v pravém slova smyslu osvětovou činnost. Stankovičova diplomová práce byla v roce 1982 vydána knižně v mnichovském exilovém nakladatelství. Bibliografii Staré Říše uspořádala v roce 1972 ve Sborníku prací filozofické fakulty brněnské univerzity také H. Orlíčková.

Výstava Dobré dílo Josefa Floriana v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem, která byla uspořádána na sklonku roku 1992, pak představila Floriana, jak v úvodní studii vydaného katalogu výstavy poznamenala Miroslava Hlaváčková, "jako člověka umělecké intuice". Výtvarná stránka Dobrého díla byla dokumentována obsáhlým souborem knižních ilustrací i samostatnými uměleckými díly, která vznikla ze spolupráce celé řady českých výtvarníků se Starou Říší (mezi jinými Fr. Bílek, J. Čapek, A. Slavíček, B. Reynek a J. Váchal). Ze zahraničních autorů byla také vystavena expresionistická díla G. Rouaulta, jehož talent ocenil J. Florian v době, kdy byl francouzský malíř ve své vlasti ještě neznámým umělcem.

Apologie Josefa Floriana

Ve své práci se Josef Mlejnek nezabýval podle svých vlastních slov Florianovým životopisem, ale pokusil se "určit význam, jaký měla a má jeho nenapodobitelná a nenahraditelná iniciativa pro českou katolickou vzdělanost a její postavení v české společnosti prakticky v celém dosavadním dvacátém století". K obnově přerušené kulturní kontinuity nestačí vydávat paměti, ale je zapotřebí zabývat se soudobými texty, to je leitmotiv, který provází čtenáře Mlejnkova textu. Do značné míry je totiž apologií Floriana jak proti výrokům jeho současníků, F. X. Šaldy a především Václava Černého, jež ve svých pamětech ostře napadl staroříšský okruh, tak i proti "nehorázným simplifikacím Martina C. Putny, který by v něm rád viděl pouze sektáře a charismatického apokalyptika, bez schopnosti kriticky rozlišovat díla a bez daru rozlišování duchů", jak Mlejnek dodává v závěrečné Poznámce k vybraným textům.

M. C. Putna, autor obsáhlých literárních dějin Katolické moderny totiž popisuje J. Floriana jako "blázna ve své vsi" (řečeno veršem B. Reynka), podrobně si všímá bizarností a kuriozit ze Staré Říše a zcela pomíjí Florianovo působení jako "učitele a inspirátora" (J. Čep) a literárního kritika. Inspiraci Starou Říší v duchovním či kulturním směřování lze přitom vysledovat u dlouhé řady osobností české kultury dvacátého století.

Od srdce až k rozkroku

Vybrané kritické texty J. Floriana, vhodně doplňující Mlejnkův esej, seznamují čtenáře s již zmíněnou "uměleckou intuicí" staroříšského myslitele. Florian odmítal služebnost kritiky, po které žádal, aby byla "pokorným uvedením do díla". Florianovy stručné soudy o knihách a lidech J. Mlejnek vybral z orientačních lístků edice Pramenů a delších úvah, které Florian přikládal k jednotlivým svazkům edic Nova et Vetera, Kursů a Archů. Florianovy kritické soudy jsou ověnčeny často nevybíravými slovy: Macharovy verše jsou pouhé "rýmovačky", román Werther J. Marii určen přímo "plamenům, Koniáši, na zlost blbým Čechům, kteří si v takové četbě libují", kniha Sláva života Fr. Šrámka je pak charakterizována jednoduchou větou: "Od srdce až k rozkroku". Odmítavý postoj zaujímal také k dekadentnímu "národnímu škytání" J. Karáska ze Lvovic, "nadčlověckým kotrmelcům" L. Klímy či "cervulátovým vtipům" J. Haška. Naopak básně Suzanne Renaud, pozdější manželky B. Reynka, odmítl J. Florian "rozebírat, neboť kritika básní obyčejně vyběhne na plano, když se snaží uchopit neuchopitelné". Podle jeho ironických slov stačí upozornit "na toto dobré dílo, zasluhující mnohem více studia než, dejme tomu, slovní vejšplechty Šaldovy, Bílkovy, Demlovy a jiných znamenitých mužů". Vysoce oceňoval také texty V. Vančury, L. Bloye, S. Kierkegaarda či J. Zeyera. Již z uvedeného přehledu jmen jasně vyplývá, že kvalitu textu Florian nehodnotil podle toho, k jaké konfesi se autor hlásil.

Součástí knihy je i rozsáhlý text Zlatá doba české frazeologie. Vznik samostatného československého státu přivítala většina českých žurnalistů velkými slovy, zabarvenými odpovídajícím patosem. Florianovy komentáře a ukázky soudobého tisku, které poprvé vyšly jako příloha 31. svazku edice Nova et Vetera v prosinci 1918, jsou jejich pozoruhodným protikladem. J. Mlejnek je přetiskl již v posledním čísle samizdatového časopisu Komunikace, které vyšlo už za změněné společenské situace v prosinci 1989. Škoda, že v tehdejším "revolučním nadšení" zcela zapadlo, Florianovy soudy o převratu z roku 1918 by jistě mnohým byly povědomé.

Hora Studia

Stará Říše se stala inspirací pro řadu následovníků, stačí vzpomenout Kuncířovo prvorepublikové nakladatelství či Opus bonum před časem zesnulého arciopata břevnovského kláštera A. Opaska. Je škoda, že se J. Mlejnek nerozhodl podrobněji tento vliv Josefa Floriana popsat, některé obecné výroky pak postrádají oporu v konkrétních příkladech. Přes tento nedostatek není kniha Josefa Mlejnka "falešným oběživem", řečeno Florianovými slovy. Doufejme, že se stane jedním z možných podnětů pro nutnou diskusi o "skutečném významu" jednotlivých osobností pro české kulturní dějiny. Jejich výsledkem může být, že se "na Josefa Floriana bude hledět jako na někoho ne menšího než Tomáš ze Štítného".