Jedním z nejpůvodnějších básníků poesie 80. let, a to jak výrazem, tak zejména pocitem a viděním svého a našeho vesmíru, byl bezesporu J. H. Krchovský, básník označovaný za vůdčího představitele undergroundu, za hlavní postavu neodekadentního hnutí v současné poesii, které na underground navazuje v letech devadesátých.

S tvorbou tohoto autora se mohl prostý čtenář setkat jen velmi zřídka v samizdatových edicích a časopisech, po roce 1989 pak už mnohem častěji, v Revolver Revue, Souvislostech, Hostu, Iniciálách nebo Literárních novinách, začalo se mu dostávat uznání i cen. Prvním reprezentativním otištěním jeho veršů byl soubor Noci, po nichž nepřichází ráno z r. 1991. Proto mnohé sliboval tento svazek na něj navazující - Leda s labutí (Host, sv.11, Brno 1997), který je podobně jako předchozí výborem z Krchovského tvorby. Výbor první představoval básníka let 1978-1991, Leda s labutí na něj navazuje verši z období 1992-1996. Doplňuji ještě, že obě knížky edičně připravil Walter Czerny.

Krchovského poesie patří k těm, které do popředí všeho, do prostoru, který je čtenářem vnímán nejintenzivněji, do proscénia svého básnického světa staví JÁ, individuum, které tu pak je reflektory a zvuky rozhýbáváno k velké pantomimě o jednom herci, k exhibici, představení, v němž vesmírem a jednotkou poměřující vše je JÁ. A toto představení je právě u Krchovského dovedeno do obludných sfér, do maxima, jde o to ukázat naprosto vše, čeho je toto individuum schopno, čím jest samo sebou, co tvoří základní principy jeho fungování, základní okruhy, jež umožňují jeho existenci. Krchovského stylizované JÁ chce jít do krajností, stylizace nehodlá nic skrývat, nechce pohodlně v sobě spočinout, ale naopak rozjitřit sebe sama a tudy dojít k hlubinné podstatě všeho existování.

Označení neodekadence v souvislosti s Krchovským nepostrádá jisté dávkyopodstatněnosti, přesto ale exhibování JÁ srovnáváno s dekadenty 90. let 19. století dostává jiné směřování, náplň a cíl. Karásek ve svých sbírkách z řečeného období (např. Sexus necans) exhibuje JÁ jen díky možnosti neexhibice jiných JÁ, jistých možností a principů společenských a kulturních. Jeho exhibice sestává ze dvou hybných příčin, vnitřní a vnější. Krchovský naopak postrádá už základní prvek, který umožnil exhibici a ironii Karáskovi, totiž možnost zavržení jiného principu. Toto jiné už Krchovský nemá. A jde tedy tam, kde vidí možnost a podnět, který by mohl zrodit důvod k exhibici. A tímto důvodem je samotné básnické (tj. jeho) JÁ. Hledá principy svého JÁ, kořeny a jistoty, aby je mohl vyvracet, popírat, pochybovat o nich ("kráčím na karneval / v té nejkrutější ze svých masek - totiž bez ní." s.10) Ironizuje sebe samého, paroduje se ve svých gestech, ocitá-li se sám sobě tváří v tvář, šklebí se a pohrdnuv sebou samým zvrací až se hory zelenají.

Krchovský vyrostl z té generace a z té společnosti, která nemá principy, která nemá řád, která nemá kudy a kam, která nemá už nic, naprosto nic, jedině a pouze sebe samotné. Proto se právě JÁ stává objektem žonglování o podstatu, o východisko, objektem směnného obchodu o JÁ. Může-li Skácel nabídnout minulé a trvající, Krchovský nemá žádnou minulost, nemá jedinou únikovou cestu. A je-li snad někde jaká, lze ji objevit v nějakém zasutém koutě právě a jen obětováním JÁ. Stylizace a ironický odstup od ní vytváří v této poesii výraz nejhlubšího zoufalství, zoufalejšího než je pohled do tváře zániku, smrti, než setkání s nicotou. A toto zoufalství má se stát výrazem finální očisty, dospění k organickému, dýchajícímu principu JÁ. Odhazuje vše, co není nutné k tomuto účelu, snadno se zříká všech hodnot a sil tohoto světa, dobrých i zlých, všeho, v čem už nemůže najít sebe samého.