Česká nakladatelství v poslední době přímo chrlí jednu knihu za druhou a v jejich produkci se orientují snad už jen lidé, kteří se věnují literatuře profesionálně. V tomto chaosu se často stává, že velmi zajímavá kniha zapadne, nebo se ztratí, i když je jejím autorem jeden z nejvýznamnějších světových básníků a překladatelem nikdo menší než Antonín Přidal. Snad tu zapůsobilo jméno vydavatele Ivo Železného, který je zcela nepatřičně vnímán jako osoba chtějící na knihách především zbohatnout, a proto se orientuje výhradně na brakovou produkci. Jeho edice Poezie, doufám, každého přesvědčí o opaku. A Kruhy pekla španělského básníka J.J.Padróna zvlášť!

Ačkoliv se tato kniha dostala k českému čtenáři až dvacet let po svém prvním vydání a po té, kdy byla přeložena do osmnácti jiných jazyků, zaplavuje ho stále stejnou silou a mohutností. Padrónova poezie je dravá jako řeka, která se prodírá peřejemi. Fascinující obrazy se samozřejmě vynořují, aby okamžitě padly dolů do hlučících vodopádů. Vše je naléhavé, vášnivé a fantastické. Přírodní živly bouří v člověku a člověk přerůstá sám sebe až obsáhne svým citem celý kosmos. Vše racionální je potlačeno a nahrazeno expresí. Každý verš jakoby vystřeloval, každé slovo musíme plně prožívat. Báseň za básní nás strhává do pekel vášnivosti...

Těžko budeme hledat knihu naléhavější. Těžko se budeme vyrovnávat s neklidem, který do nás zasela. Těžko se od ní budeme odtrhávat. Jako hlas Sirén nás bude lákat a volat, abychom ji znovu otevřeli. A znovu. A znovu.

Antonínu Přidalovi se podařilo celé Kruhy pekla znovuvytvořit v češtině – jeho překlad je stejně geniální jako originál a objevuje nám opravdového básníka, který dokáže zjevit onu přesahující a magickou sílu poezie.