Kniha Američana Arta Spiegelmana (1948) Maus k nám přišla tak trochu ve stínu své pověsti. Předcházela-li českému vydání první části tohoto díla řada anotací a ukázek (první se objevila již před lety v magazínu Revolver Revue, torstovskou edici ohlašovalo několik čísel kulturní přílohy LN), pak se tak do značné míry dělo s očekáváním, že komiksové zpracování holocaustu je již ze své podstaty dílem kontroverzním, dávajícím vzniknout jak ohlasům nadšeným, tak prudkým odsudkům. Pokud je mi však známo, Maus vklouznul narozdíl od jiných zemí do našeho kulturního kontextu zcela hladce, bez křiku, bez hádek a vlastně i bez diskuze, jež by mohla říci leccos zajímavého nejen o vnímání komiksu u nás, ale též o tématech s knihou spojených – o válce, o židovském osudu a vlastně i o rasizmu vůbec. Snad je to dáno odlišnou kulturní tradicí: komiks je u nás stále ještě popelkou, jevem okrajovým, a tedy vlastně bezproblémovým, ke kterému není potřeba se kriticky vztahovat a s nímž není nutné se (jakkoliv) vypořádávat (základ tomuto postoji možná položili již legendární Rychlé šípy, archetyp komiksu s jednoznačně pozitivní pedagogickou funkcí). Další možné vysvětlení toho, proč je Maus v Čechách přijímán daleko chladněji než za hranicemi, souvisí s vizuální stylizací díla: Spiegelman rasovou příslušnost svých postav – Židů, Poláků a Němců – demonstruje zvířecí tváří, a tak jeho komiks bude spíše než českého čtenáře provokovat například Poláky, vystupující na stránkách knihy s prasečí fyziognomií. Konečně – je vůbec možné způsobit „rozruch“ po pečlivém ohlášení? Ať už je tomu jakkoliv, skutečnost, že Torst zařadil do svého edičního plánu právě vydání obou dílů Spiegelmanova komiksu, je potěšující, neboť na českou kulturní scénu tak vstupuje titul, který může pozměnit u nás zaběhané vidění komiksu jako čehosi, co spadá do oblasti literární či umělecké sociologie, a ne kritiky.

Navzdory výše řečenému se s pojmem komiks či komiksový setkáváme v současné kulturní publicistice relativně často. V daném kontextu většinou znamenají zhruba totéž co jednorozměrnost či černobílost charakteru postav, jednoduchost zápletky a sytost – až dryáčnictví – výrazu. Uvidíme, co má s touto charakteristikou společného Maus.

K zachycení svého náročného tématu, příběhu očitého svědka holocaustu, zvolil Spiegelman kompozici dvou navzájem se prolínajících časoprostorových pásem; v prvním se odehrávají autorovy americké rozhovory s otcem Vladkem, polským Židem, který společně se svou manželkou Anjou přežil Osvětim a po válce emigroval přes Švédsko do USA, druhé je záznamem, ilustrací Vladkova vyprávění. Na začátku knihy poznáváme Vladka jako mladého, dobře se oženivšího obchodníka se slibně se rozvíjejícím textilním podnikem na jihozápadě Polska, který se prvně s rasistickou perzekucí setkává v roce 1939, kdy jako voják padne do německého zajetí. Po dramatických peripetiích se mu sice zdaří návrat k rodině do Sosnovce, ale to již je Polsko rozdělené a celá jeho západní část se stává součástí Říše. Situace se přiostřuje: nejprve krádeže židovského majetku, později ghetta, selekce a transporty. Až do roku 1944 Vladek a Anja koncentračnímu táboru unikají; hnáni strachem, sužováni zimou a nedostatkem jídla vystřídají několik úkrytů. Navzdory zoufalé snaze uprchnout před dopadem rasistické ideologie však jejich pouť v závěru prvního dílu končí cestou do Osvětimi...

Ačkoliv by se mohlo zdát, že americké pásmo tvoří jen jakýsi doplněk, doprovodný rámec příběhu, není tomu tak. Právě díky němu je postava Spiegelmanova otce „nasvícena“ z několika stran; úkolem tohoto nasvícení není pouze předvést hlavního hrdinu v časovém odstupu – položit vedle sebe dvě fotografie zachycující téhož, o čtyřicet let staršího člověka – ani ukázat, jaké stopy traumatická válečná zkušenost v myslích lidí zanechává – Spiegelmanovi jde o cosi prostějšího, o to však náročnějšího. Ambivalentní vztah ke své nové ženě, ješitnost a neurotizace blízkého okolí na straně jedné a obrovská vůle a snaha přežít, chránit sebe i svou rodinu na straně druhé, to je plastický obraz Vladka, tak jak se před čtenářovýma očima postupně skládá z různých úhlů pohledu. Spiegelman sází na myšlenku, že pravdě se lze přiblížit teprve mnohostí perspektivy; proto do knihy vkládá i svůj starší, „expresionistický“ komiks, který velice otevřeným a bolestivým způsobem reflektuje matčinu sebevraždu, proto neváhá zobrazit pochybnosti o vlastním díle a svůj komplex viny, Vladkem podnícený, proto nakonec nesmlčí ani otcovy rasistické názory. Výsledný efekt: Vladek jako povahově komplikovaný člověk, jehož role nebyla ztenčena na anonymní oběť, položku ztrácející se v hrůzné milionové statistice, ale jenž je skutečně živoucí lidskou bytostí, zraňovanou i zraňující. Spiegelmanův střídmý styl tak představuje zcela odlišný typ dokumentu, než jsou snímky zachycující zbídačené a mrtvé koncentráčnické vězně, jeho poselství je však drásavé stejně jako ony.

Jak už jsem napsal v úvodu, Spiegelman dal svým postavám zvířecí obličej – Polákům prasečí, Židům myší a Němcům kočičí. Na první pohled vypadá tato výtvarná stylizace jen jako jednoduchá, možná trochu vulgární karikatura nacistického rasizmu. Ve své podstatě se však díky ní stává Maus knihou provokativně aktuální, schopnou vypovídat nejen o popisovaných událostech, ale též o svých čtenářích. Vždyť ztotožní-li někdo s fyziognomií tváře soubor morálních či povahových kvalit (třeba v podobě tvrzení, že Poláci jsou v komiksu coby prasata hrubě uraženi), stává se zastáncem rasistického postoje. Kniha, která v zájmu života prosazuje proti jednomu fixnímu pohledu mnohost, tak vlastně shledává jádro rasizmu právě v ustálených, „zlidovělých“ myšlenkových spojeních. Myš není pouze škůdcem, stejně jako Žid není a priori podvodníkem, a prasata nejsou jenom špinavá, líná zvířata dobrá tak akorát s knedlíkem a se zelím, stejně jako například Němci nebyli ani ve třicátých letech či za války jen národem fašistů a nesnášenlivých dobyvatelů.

Spiegelmanova alegorie se však tímto nevyčerpává, naopak zakládá síť dalších významů. Už z obálky komiksu je zřejmé, že kočičí hlava je ztvárněna tak, aby ostrostí svých kontur zapadala do jednoho z ústředních symbolů doby, nacistické svastiky. Ta je však současně křižovatkou, bludištěm, ve kterém cesty prudce mění směr (s. 125 prvního dílu – k němu se vztahují i odkazy další), a stává se tak metaforickým protějškem postupného bujení protižidovských perzekucí. Obdobně lze sledovat i kresbu myší hlavy a jejího prostoupení s Davidovou hvězdou (s. 82), šesticípým symbolem úzkosti a strachu (s. 80). Před námi se rozevírá svět všemožných odkazů a těžko proniknutelných, nebezpečných souvislostí. Umět správně dešifrovat znaky, kterými jsem obklopen, v tomto světě znamená zachránit si život.

Snad se mi podařilo ukázat, jak moc se Spiegelmanova kniha od zažitých představ o komiksu odlišuje. Znamená to, že její autor hranice svého oboru nějak radikálně překračuje? Nemyslím si; stačí se na věc podívat jinak. Maus je dle mého soudu výborným dokladem toho, že komiks není žánrem (ať už „vysokým“, či „nízkým“, hodnotným, nebo pokleslým), ale médiem, jehož možnosti jsou otevřené pro sdělení i zcela komplikované (umělecké) skutečnosti.