První svazek spisů Oldřicha Mikuláška (Ivo Železný, 1997). Jméno nakladatele vzbuzovalo nejrůznější představy, ale právě letos dal Železný zřetelně najevo svůj zájem vydávat literaturu ke čtení, nejen ke konzumaci, mj. i poesii, a to dokonce původní a současnou (Štolba: Bez hnutí křídel aj.). Po Skácelových spisech vydaných nedávno v brněnském Bloku J. Opelíkem došlo tedy i na jeho přítele a kamaráda Mikuláška. Před editory stál úkol ne zrovna jednoduchý - to už pro jednak rozsáhlost Mikuláškova díla a pak proto, že řada sbírek byla vydána až z pozůstalosti po jeho smrti, řada básní i celých knih procházelo průběžně velmi rozličnými úpravami a škrty, jednak cenzurními, jednak Mikuláškovými, jednak předchozích editorů. Jak a odkud tedy na to?

Editoři Jiří Kudrnáč a Zdeněk Drahoš rozdělili Mikuláškovy básnické spisy do čtyř svazků; první obsahuje sbírky 1930-1947, druhý 1953-1961, třetí 1963-1981, čtrvtý 1981-1990.

První svazek, zachycující Mikuláškovo zrání, započíná sbírkou Černá bílá ano ne, prvotinou z r. 1930. A právě tato sbírka, jež je ohlasem vlivů pozdního poetismu na Mikuláška, se stala klíčovým problémem edičního zpracování prvního svazku spisů. Pro mě nepochopitelně rozdělili editoři tuto sbírku na dvě části. První část obsahuje pět básní a nachází se v přední části, na místě, jež sbírce chronologicky náleží. Zbylé básně (18) jsou zařazeny na konci v oddíle „přílohy“. Proč? Protože se editoři „domnívají, že je to v souladu s intencemi básníka.“ (cituji ediční poznámku) Tím mají na mysli „rezervovaný vztah“ Mikuláška k své prvotině. Dobrá, znamená to tedy, že je třeba spálit celého L. Klímu, roztrhat Kafku? Editoři přece nepořizují výbor z díla (zde by pak hrálo roli ono „domníváme se“ či jinak kvalitativní hledisko), účelem je vytvořit soubor díla, tedy to dobré i špatné, autorem přijaté i odmítnuté, ve snaze představit celek díla nejen jako známku extra kvality, ale i v jejím rozměru jakožto dokumentu své doby, jako signálu růstu básnické poetiky, cest zrání apod. Tady už nerozhoduje kvalita, ale nutná úplnost! Roztržení sbírky do dvou částí zcela ničí kompozici, ucelenost, nebere v úvahu původní rozdělení do oddílů odpovídajících slovům v názvu sbírky, nutně nabourává čtenářský zážitek z knížky, musíte-li pořád obracet tam a zase zpátky.

Chaotickým se mi zdá též jejich řešení jazykových úprav textu. Na jednu stranu trvdí, že usilují o věrnost původnímu znění, na druhé straně vypisují celou řadu míst, kde upravují ve prospěch nového pravopisu, aniž by se nějak smysluplně doplňovala, místa se změnou a bez ní. Opravdu mě irituje maximální subjektivita, s jakou se přistupuje k jazykové přípravě textů. Není na obzoru nějaké schůdné řešení, které by posunulo tuto subjektivitu nějakým pozitivním směrem, nebo jí aspoň vymezilo hranice?

Konečně poslední věcí, která mi na této knize vadí, je její obálka. Podivně červeno-růžová žíhanina vytváří jakési zdání toho, že jde o umění. Myslím, že Mikulášek je poslední, kdo by chtěl rozlišovat nějaká umění a neumění. Opět mi nezbývá než odkázat na Skácelovy spisy provedené v jednobarevné, skrovné obálce, bez nabubřelostí, bombastičnosti a velikášství, neboť taková obálka přece hovoří o knize a autorovi často víc než vlastní texty. Schází mi jakékoli spojení mezi Mikuláškem-básníkem a touto rozvernou, dráždivou a vnucujícím se způsobem zbarvenou obálkou.

Prokousal-li jsem se tím svým rozčilením a hněvem až sem, naleznu snad a spočinu, otevřu-li svého básníka a zeptám se „čím ale náhle jsem se vším, / se svalem, stvolem a vlnou, / tančící vesmír, tah ptáků, / sun luny, anděl a běs?“