Vždycky když vydá Jakub Noha novou desku, je to velká hudební událost! A ani jeho třetí album Tady někde, které obsahuje nahrávky ze tří koncertů, není výjimkou. Také na něm prokazuje Jakub Noha, že má co říct, a říká to především svými texty a jejich nezaměnitelným a dramatickým přednesem. Jakub Noha a jeho "band" (bicí Jana Nohy a baskytara Jana Volného) má narozdíl od mnoha jiných zpěváků-autorů (jiné žánrové zařazení mě nenapadá) obrovský cit pro kompozici desky jako zvláštního celku. Jeho alba nejsou nějakou snůškou písniček, ale důkladně promyšlenou mozaikou, ve které najdete lyrické písně o lidských vztazích, dobře odpozorované písně o Praze i velice expresivní vyznání.

Nejsilněji tato pečlivá kompozice vynikla na jeho prvním LP "Popelka jde na ples", ale i druhá deska "Kde je ten ráj" jako by vyšla z alchymistické dílny, kde jsou veškeré lidské pocity a zážitky svařeny a z jejich subtilních výparů je stvořena nová hmota - čistá i tajemná...

Melodické, až chytlavé, nápěvy se střídají s výkřiky a naléhavý zpěv Jakuba Nohy nemůže nechat nikoho netečným. Vše je vyhrocené! Na ostří nože! Lidé se na sebe "vrhají", "prchají" před sebou, spěchají "sněhem, žárem, bouří" a dalšími živly, naříkají a bezhlavě milují. Některé písně dokonce působí jako moderní zaříkadla; posuďte sami: "Jsme s klikatinou blesku v bouři, vichru déšť a sníh, / jsme s klikatinou blesku roje křídel v nebesích... Jsme s klikatinou blesku v tanci, kruhu chléb a sůl, / jsme s klikatinou blesku srdce na obětní stůl." (Pán Much), někdy zkarikovaná: "Hrom-by-tě-popad-tě-pytlikem tlouk!" (Z čepice na hřebíku).

Posledně citovaná píseň se objevila už na prvním albu (stejně jako další dvě: Queen a Jack s krásným rýmem "co seš to za Queen, / když si slzíš na klín" a známá Motýlí hra, kterou nazpíval i Folk team), ale v jiném kontextu. Nohovu píseň Štěrbinou ve dveřích, kterou byste našli na SP, zase s velkým úspěchem nazpíval Vlasta Redl, a tak se nabízí srovnání Jakuba Nohy se slavným americkým písničkářem Bobem Dylanem, jehož písně přeplněné nápady neustále inspirují nejrůznější kapely, aby se je pokusily znovu přezpívat.

Ale i Jakub Noha má své oblíbené písně. Například I Am The Walrus (Beatles), která ho zřejmě zaujala až surrealistickým využitím myšlenkových asociací a sbližováním vzdálených významů, postupu, který často využívá i Jakub Noha, ovšem s daleko větším talentem pro evokaci konkrétních obrazů, lépe řečeno vhledů do "skutečnosti".

Za přímo geniální považuji Nohovo blues Na věky, ve kterém je v jakési kostce zpřítomněno vše, co Jakub Noha umí a čím je typický, všechny vrstvy jeho tvorby ve své ucelenosti. Že příliš plýtvám chválou? Rozhodně ne! Sami si poslechněte některé z jeho alb a shledáte, že chválou spíše šetřím...