Takřka bez publicity vyšel výbor studií Karla Teiga Osvobozování života a poezie. A není se čemu divit. Levicoví intelektuálové u nás neměli nikdy příliš ustláno na růžích. Buď se ocitli v palbě ortodoxních stalinistů, nebo byli odmítáni proto, že se hlásili k myšlenkám klasiků marxismu-leninismu. Po dnešní zkušenosti s komunismem je velká vlna odporu proti marxistické ideologii i větší zaujatost jinými problémy logická, ale stejně jako je potřebné kriticky zhodnotit dílo autorů exilových a samizdatových, je nutné se podívat, pokud možno nezaujatě, na tvorbu autorů levicových.

Z manifestů i z dalších děl meziválečné avantgardy v Československu je zřejmé, že jejich vztah ke komunismu se od pozdější skutečnosti značně lišil. Komunismus a stejně i marxismus byl pro ně především příslibem budoucnosti, ve které budou naplněny individuální lidské touhy. Cesta k nápravě sice vedla změnou ekonomických a společenských principů, ale ty byly podružné - na prvním místě byla touha. Touha po lásce, po nalezení smyslu života, po možnosti svobodně tvořit. Navíc avantgarda usilovala o to, aby se její tvorba (ať už šlo o období proletářského umění, poetismu nebo surrealismu) stala normou pro nové umění v novém společenském řádu. Důležitou roli tu tedy hrála i touha autorsky se prosadit.

Propast mezi tvorbou a touhou (chcete-li ideologií) byla ovšem značná. Postačí srovnání poetistického okouzlení exotikou nebo surrealistického psychického automatismu s myšlenkou třídního boje. A tady museli nastoupit programoví teoretikové nových směrů, aby tuto propast překlenuli elegantním mostem svých konstrukcí. Tak se rodí koncepce avantgardy jako opozice k oficiálnímu maloměšťáckému umění nebo myšlenky o dualitě poetismu a konstruktivismu, jejichž autorem je právě Karel Teige.

V období 20. a 30. let je Teige zcela zaujat dialektickým materialismem a jeho dílo citacemi z Marxe a Lenina přímo přetéká (např. studie Jarmark umění z roku 1936), to se ovšem ve 40. a 50. letech (tedy v období, ze kterého čerpá výbor studií Osvobozování života a poezie) radikálně mění. Důvodem je odklon od autorit a manifestační formy vyjádření a příklon k vědečtějšímu pojetí svých studií. Programový ráz statí sice zcela nemizí, ale jednotlivé myšlenky jsou formulovány méně radikálně a vyhroceně. Důsledné je jeho odmítnutí nacismu a politiky "zvrhlého umění" (entartete Kunst), která byla zaměřena proti avantgardním tendencím v umění, a varování před podobnými tendencemi, které se projevují jako tažení proti "zrůdnému formalismu" v tehdejším Sovětském svazu.

Vedle toho Teige rozpracovává surrealistickou koncepci vnitřního modelu tvorby, která je jádrem nedokončené studie Fenomenologie umění a která je vlastně i osou většiny statí závěrečného období jeho tvorby. Teige vidí nutnost vývoje umění ve směřování od vnějšího modelu, který je typický pro umění až do nástupu impresionismu, k vnitřnímu, který má počátek v syntetické fázi kubismu a k jehož dovršení došlo (jak jinak) v surrealismu. Směru, k němuž se Teige v té době hlásil. Dnes sice jeho koncepce vývoje umění v konkurenci koncepcí strukturalistických a dalších těžko obstojí, ale musíme mít stále na mysli, že jeho uvažování o umění sleduje jiný cíl. Teige chce obhájit významné místo surrealismu v moderním umění. A toto místo surrealismu také právem patří, o čemž svědčí i skutečnost, že se jeho tvůrčí potenciál dodnes nevyčerpal.

Základní myšlenky výboru ze studií Karla Teiga jsou tedy obhajoba umění avantgardního, především surrealismu, a odmítnutí pohledu na něj jako na entartete Kunst. Stejně jako v meziválečném období i teď je v centru jeho zájmu výtvarné umění včetně architektury. A s překvapením zjišťujeme, že Teige patří spíše do okruhu teoretiků výtvarného umění, ať už pohlížíme na jeho koncepci typografické poezie, obrazových básní a typografie vůbec nebo na jeho práci v oblasti architektury. Stranou by neměla zůstat ani tvorba koláží, které se po celý život věnoval. A jeho velké lásky: naivní umění, surrealismus a kubismus.

Na závěr připomeňme, že kniha Osvobozování života a poezie je třetím a zároveň posledním dílem výboru z tvorby Karla Teiga a že spolu s knihou Vývojové proměny v umění tvoří relativně úplný výběr Teigových statí z období po 2. světové válce, tedy do jeho tragické smrti v roce 1951. Jako mnoho dalších knih musela i tato čekat na své vydání více než dvacet let. A bohužel se stala jedním z příkladů současného opovrhování řemeslem sazečským a knihovnickým. Nevím, co by podobě své knihy řekl, kdyby ji dnes Teige spatřil. Asi by tento průkopník avantgardní typografie nad nezvládnutou počítačovou sazbou zaplakal, ale to už je smutná stránka moderního ústupu řemeslné kvality před produkcí.