JAKUB DEML: ZAPOMENUTÉ SVĚTLO (ukázky) Pane B.M.P., básníku mého rodného kraje, nevím, máte-li ještě trpělivost provázet mne mým rodným krajem, když já na každém místě musím se zastavovat a nohy už mně neslouží, mé drahé, k zulíbání milé nohy mne zradily a opustily a potupily a zapřely, a já z veliké vděčnosti a z velikého porozumění toužil líbati jejich stehna – mé drahé nohy! Ale o 3 hodinách v noci konečně vezou moji selku do nemocnice, za 4 hodiny tam budou – – a hvězdy svítí, ty hvězdy, kterým jsem věřil mnohem víc nežli Bohu: a tyto hvězdy mne zapřely, zradily, opustily a ke všemu ještě hanebně potupily. Bůh je mi svědek, sur mon Dieu*, takového opovržení jsem si nezasloužil. Pane B.M.P., vidíte, že stále žertuji. Neboť konec konců štalmeistr a šofér nelíbají stehna jinak než kněz, který má na zemi před sebou krucifix. Když jsem od té své milé umírající selky (já neměl odvahy říci jí, že by bylo mnohem lépe, kdyby umřela než takový sviňský a prasečí život!) – nikdo nemá odvahy, říci mně do očí, že by bylo mnohem lépe, kdybych náhle a okamžitě umřel, než takový sviňský a prasečí život – když jsem od té umírající, jako já krev chrlící selky přišel k paní Anežce Nožičkové do Kočičiny, neboť tak se jmenuje předměstí Třebíče – ona nebyla doma, ale lidé mají rádi Anežku Nožičkovou jako sebe, lidé jedné městské čtvrti poznají svého člověka a mají ho rádi, a já nebydlím v žádné městské čtvrti, ale naložili mně velkou, pětilitrovou, okurkovou láhev třešněmi a dolili to všecko líhem, špiritusem, čistým tedy alkoholem, stálo to za mým oknem několik týdnů na slunci, a už to nestojí, protože ten čistý špiritus jsem začal pít a už jsem jej i dopil. Přítel Karel Veselý, pokladník Živnostenské banky v Karlových Varech, ze všech lidí světa mně nejmilejší člověk, poněvadž miluje Dalmácii a moře jako já a poněvadž miluje svou dceru Maryon, moji budoucí milenku, až budu v hrobě, neboť já věřím v život věčný a vím, že všechna stehna z hrobu povstanou a mezi nimi také dvě stehna, která jsem toužil líbati a Bůh mi je přiřkne, poněvadž je spravedlivý a moje věčná blaženost bude pozůstávati v tom, že se mně na věky dovolí líbati tato dvě stehna, docela nahoře, docela u kořenů, poněvadž jsem básník a katolický kněz a prokletý člověk. (str. 59-60) *) na mou duši V Tasově 23. IX. 1934. Paní Zezulová zase vychrlila chuchvalec černé krve. Svíjí se bolestí jak červ, tvář se jí mukou všecka křiví, horní ret a nos se vyhrnuje, obnažují se zuby, mezi nimiž se černá krev. „Kolik je hodin?“ ptá se. Jedenáct. – Ve dne, či noci? V noci, paní Zezulová. Oddechla si, že už je tak pozdě, že je tedy blíže k ránu, neboť nejvíc děsí se noci. Tak jako já. Jenže já se děsím i jitra. Není v co věřit, není v co doufat, není co milovat. My jsme obětovali všecko, nakonec i své srdce a nám se na ně vysrali. Ta hovna jsou ještě teplá, což je dobré v těchto hvězdnatých, studených nocích, člověk přece jen se zahřeje na něčem lidském. Mluví-li člověk v bolesti, mluví z cesty, jak šílený král Lear. Hlupák mne bude podezřívat, že nenávidím Jaroslava Durycha, anebo pražského arcibiskupa, kdežto já se za oba tajně jen stydím. Jest zajisté skutkem tělesného milosrdenství, daruje-li se 10 000 Kč pozůstalým po důlní katastrofě, ale distinguendum est: 1. Majitelka dolů, jakási ta kartelová zatracená společnost, věnovala na týž účel 100 000 Kč; 2. kdejaká čsl. banka věnovala na týž účel tolik a tolik Kč; 3. země česká věnovala na týž účel tolik a tolik Kč; 4. ministerstvo to a ono věnovalo na týž účel tolik a tolik Kč; 5. ten a ten závod a jednotlivec věnoval na týž účel tolik a tolik Kč; 6. Červený kříž a Sociální péče vykonaly na týž účel tolik a tolik Kč; 7. i na ty děti polosirotky se pamatovalo tolika a tolika Kč. To je všecko dobře, ale jest otázka, není-li vážnou povinností arcibiskupa, když už má vydati na dobrý účel nějaký ten peníz, aby opatrně rozlišoval veřejné mínění a vůli Kristovu, sentimentalitu a spravedlnost, účel vyšší a tedy přednější a účel nižší a tedy časově a prostorově zadnější. Praví-li Spasitel apoštolům: „a žádného cestou nepozdravujte neminem per viam salutaveritis“, už tím je dokonale naznačeno, že arcibiskupové nemají nikterak respektovat žurnalistiku, která se rozbrečí jak stará kurva nad každým neštěstím, ale sama nehne ani prstem, tak jako kdysi touto ničemnou žurnalistikou svedení katoličtí kněží konali sbírky a činili veliké odkazy Ústřední Matici Školské, aby skrze tuto šlechetnost ďábel si naplnil své dršťky v menšinových územích rouháním, jidášstvím a nádivkou z betlémských Nemluvňátek. Aspoň od arcibiskupův křesťan právem může očekávat a žádat, aby nedávali tam, kde je dáno, aby nedávali tam, kam dávají všichni, nýbrž aby svou dukátovou setbou osívali „zázračná místa, zpustošená šílenstvím davu“, políčka a nivy Ducha Svatého. Řeknu to v obraze a podobenství: poklesem morálky upadne populace a národ má vyhynout; aby se toto neštěstí odvrátilo, napadne velepastýři, že na opuštěných ženách bude vykonávati povinnost sedmé svátosti, čili že bude manželem jednoho milionu žen. Takovýto velepastýř pojal svůj úřad fysicky, nikoli podle ducha, nýbrž podle litery, maje býti veleotcem tělesným. Jeho pohlavním údem je S L O V O a na to on ve farisejském pojetí (Auffassung) svého vysokého úřadu zapomněl. Řekněme si o tom ještě podobenství toto: Pan arcibiskup daruje 10 000 Kč postiženým katastrofou. Ale on těchto peněz nemá, i musí si je vypůjčiti, tak jako si musel vypůjčiti oněch 5 000 Kč, jež daroval na stavbu chrámu svatého Josefa v Sarajevě. Předně, od arcibiskupa dar 10 000 Kč je směšně malý, už proto neměl býti darován. Ale kdyby pan arcibiskup ročně daroval 10 000 Kč Josefu Florianovi, anebo Jakubu Demlovi, což jsou jediné, od Ducha Svatého jemu ustanovené duchovní manželky, žádné důlní neštěstí by se nestalo a na stavbu chrámu svatého Josefa v Sarajevě nemuselo by se žebrat, poněvadž by se věřilo svatému Josefu. Keomě toho, ale právě jen skrze Josefa Floriana a Jakuba Demla pan arcibiskup by měl ve svém tajném fondě tolik milionů švýcarských franků, že by sochař František Bílek nestačil kresliti plány na stavbu chrámů a tesati sochy a nebylo by potřeba v Praze, v Brně, v Hradci Králové, v Karlových Varech a jinde stavěti moderní kostely, za které už dnes každý poctivý křesťan do hloubi duše se stydí. Ten tajný milionový fond je živá víra a láska věřícího národa, a ty ohavné železobetonové, rovnostropé, hluché a slepé a prázdné kostely nejsou-liž jen božským filmovým promítnutím ducha, jaký sedí a vládne na dnešních stolcích apoštolských? (str. 83-86) Zapomenuté světlo (1934) Podtržené pasáže byly po prvním vydání cenzurovány. Citováno podle vydání v nakl. JOTA & ARCA JIMFA, Brno 1991