JOSEF KAINAR: STŘÍHALI DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA Stříhali dohola malého chlapečka kadeře padaly k zemi a zmíraly kadeře padaly jak růže do hrobu Železná židle se otáčela Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn Jenom se dívali Jenom se dívali Že už je chlapeček chycen a obelstěn V té bílé zástěře kolem krku Jeden z nich Kulhavý učitel na cello Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli Zasmál se nahlas A ono to zaznělo Jako kus masa když pleskne o zem Francouzská výprava v osmnáctsettřicetpět Vešla do katakomb křesťanské sektičky Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět Je vždy kus masa jež pleskne o zem Učeň se dívá na malého chlapečka jak malé zvíře se dívává na jiné Ještě ne chytit a rváti si z cizího A už přece Ráno si staví svou růžovou bandasku Na malá kamínka Na vincka chcípáčka A proto učňovy všelijaké myšlenky jsou vždycky stranou A trochu vlažné Toužení svědící jak uhry pod mýdlem Toužení svědící po malé šatnářce Sedává v kavárně pod svými kabáty Jako pod mladými oběšenci Stříhali dohola malého chlapečka Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti nesmět se pohnouti na židli z železa Už mu to začlo Nové mýty (1946) JOSEF KAINAR: BUDETE ZLÁ Esli se vám vrátí, jako mně se vrátil, po roce, po dvou, tichej, naměkko, s očima jak černý díry do zdi, knoflíky zutrhaný - bodejť, to se zná, když cloumá vášeň, kdo by myslel na nit - když se vám vrátí, jako mně se vrátil od sirky vyhořelej, duši zmačkanou, jako ty dopisy na špatnou adresu - tady je marný malovat si něco. To není zvednout vázičku, otřít prach z piána a znovu postavit. Co bylo, to se nenavrátí, nikdá. A kdybyste i miliónkrát chtěli, on vědět nebude, jak stoupnout na kterou, a vy budete zlá. A vodovod vám bude v bytě kapat a každý dobrý slovo ubije, a kytky v oknech, nač? Už ani slzama je nezalijete, a dyž, tož zajdou, chuděrky, to na tu hořkou sůl. Né, už se netěšte. I dyby se vám vrátil, budete zlá, to musí být, a to je svatý, černý vaše ámen. Lazar a píseň (1960) JOSEF KAINAR: TÁCEK V PRSTECH Někteří lidi moc to uměj s dětma. Ty haranti se jenom na ně třesou, a strejčku sem, a strejčku tam, a von nic nedělá, cukroví nedá, von je nepoplácá, von si je shání ze sebe jak mouchy, a přec je pro ně svatej Holahej. To mě se děcka, řekl bych, až bojej. Ve čtvrtek večer dlívám v Páráčků, přemejšlím vo tom, tácek v prstech točím, a pořád dokola. Já přece nejsem dědek huňatá, já nemám voči jako černý špunty od flašky s jedem, nejsem krkavec, a esli sem chtěl dvakrát koho zabít, tož vy byste se nezvládli, já ano. Ale si myslím, jak ten tácek točím, že příčina je mimo mě a jiná. Já pro lidstvo sem votevřený okno a do srdce mi sáhne, kdo jen chce. A jeden z takovejch, já řeknu, co si myslím, v srdci mi něco nadosmrti zkazil, něco z něj vzal, tož se mě děcka bojej. Kdybych měl já to sebemenší zdání, kerej to byl, a možná taky kerá, potřetí bych se asi dobře nezvlád. Největší štěstí, to je dycky to, za kerý nemůžeš. A neštěstí, kerý sis nezavinil. Lazar a píseň (1960)