MILAN NÁPRAVNÍK: PŘEDMOUCHA Opucuji si přední nožičky, vlezu si do kouta, tráva... zase nic. Čekal jsem celý den, jestli se rozední, jestli se setmí, minula léta, vítr mi odnesl poslední kapesník. Nevadí mi to. Dávno už nekýchám. Dávno už nesmrkám, nefrkám, nedýchám, přiložím k uchu. Chvíli tak naslouchám, zdá se, že spí. Možná že spí a možná že nespí, že číhá a naslouchá, možná že naslouchá, možná že spí. Zdá se, že spí. Časem tak naslouchám, jestli se nepohne, zdá se, ze naslouchám, možná že spí. Možná že sní. Možná že schválně mě nechává čekat. Možná že schválně mě straší a napíná, čekám a vyčkávám, vyčkávám, hádám, potím se, vrtím a naslouchám... nic. Zdá se, že spí. Chvíli se nehýbám. Přelezu nohu a čekám, čekám, nehýbám, dlouho se nehnutě ohlížím, dlouho se nehýbám, dlouho jen naslouchám, nic se tu nehýbá, tráva... zase nic... Přelezu studenou ruku a hledám. Předstírám, hledám, hledám ten střípek, střípek, ten papírek, hledám ten plíšek, střípek, ten provázek, hlavu a nehýbám. Olíznu křidélko. Sáhnu si do kapsy, vytáhnu sklenici páchnoucí od octa, přičichnu, vrátím ji do kapsy. Od octa! Nemám už žízeň. Slunce už nesvítí. Stokrát sto kroků, dvůr jako dlaň. Tu a tam leží ty kobylí koblihy, tu a tam otvírám nadmuté knihy... Všeho je do času. Vycením zuby. Pražádné poledne, pražádná půlnoc, pražádné svítání, naruby vruby. Jestliže zuji tu botu, co pak? Jestliže rozsvítím lampu, co potom? Zdá se, že spí. Zůstanu ve střehu. Zdá se, že kdesi tam v dálce, tam za řekou, nějaké volání, nějaké mávání, v dálce tam za řekou nějaké spílání, nějaké pohyby na druhém břehu. Třeba mě volá. Třeba mě hledá. Možná že dokonce hvízdá na prsty, mává, nese si lampu a heká! Pomozte, slepec! Tady jsem! Kdákání... Ticho. Copak tu neroste strom? Copak tu nikde už nestojí lucerna? Je tohle chodník? Je tady dvoreček? Přelezu měkounké břicho a zakopnu. Vstávej! Ticho. Třeba mě neslyší. Možná že slyší a mlčí. Hučí. Možná že spí. Nebo si hraje. Možná že nedýchá, nefrká, nekýchá... Možná že spí. Zaposlouchám se... slyším ten smích... Vzdálený smích... Vzdálené kuckání, prskání do hrsti, někde tam dole to chrchlavě šumí, uplývá, směje se, pleská a ťape, přelévá se to pod mýma nohama. Plazivá tráva. Není tu k hnutí. Vlezu si pod lupen. Kde je ten pes? Někde tu čenichá. Někde tu větří a hledá. Pelichá. Leze to ze mne jak z chlupaté deky. Leze to krkem a hrká to po krku. K noze! Mlčení... K noze! Prskání... K noze! Párání... Všechno to zadupat! Cosi mi po stehnech. Po stehnech cosi. Jen co se proderu, zas bude veselo. Kousek si přeběhnu, zas bude veselo, veselo, kyselo, hopsasa dup! Vytáhnu pohodlí, vlezu si do kouta, vylezu z kouta a vlezu si do kouta, prolezu touhletou dírou a dost! Mám jedny nervy. Mám dvoje nohy. Zábava pro bohy, bez psa se nepohnu! Takové pitomé přání a doufání, maličká naděje. Vítr už nevěje. Slyším jen štěkot. Štěkot a vrčení, někdy, když někde tam spustí ty varhany, zdá se mi, že slyším skákat blechu. Kudy zas? Tudyhle? Kape tu voda. Kape tu tu a tam kapka po kapce. Kdyby mi, rošťáci, spravili střechu! Kdyby mi alespoň nandali do kamen! Omyji hlavičku. Olíznu zadeček. Kdyby mi alespoň nabrali dechu. Posvítíme si na ty tam dole! Jestliže jednou tu najdu svou kapsu a v kapse své zápalky, nastane ohňostroj! Rádio? Co je s rádiem? Tady? Jen mě tak straší. Jen mě tak děsí. Jen mě tak rozvrací, ví, že jsem bez rady. Kdybych měl psa, pak možná že ano. Možná že ano a možná že ne. Někdy mám pocit, že radost se nevrací... Pohnu se vpravo. Zvrátím se na záda. Svině! Všechno to pořádně zaházet! Pořádně zahrabat. Pořádně zasypat! Nahrabat kamení, natrhat lupení, nasekat drátem a namluvit báchorku, navrch to zrcátko! Zazvoní telefon. Kdo tam? Ty hlasy. TŘETÍ NEZNÁMÁ. Mám někam dojít... dostanu psa. Mám někam dojít a dostanu psa. Anebo skutečné kanape. Psa. Co zas? Veselo? Zase už prskání? Zase už veselo, kyselo, hopsání, hopkání, vrcení, zase už strkání, hopsasa dup? Přeháním. Zub. Zase už tak trochu do skoku. Do nosu. Tak trochu do vazu. Do zubu. Do kazu. Přeháním. Dlouhé, proutěné ticho... Kdybych měl krávu, mohl bych psa. Psa jako tele. Kdepak je žezlo? Kdo je tu? Ticho. Kámen se neozve. Udělám krok. Jsi tu? Kňučení. Půjdeme spolu na onen svět. Natáhnu ruce a udělám krok, udělám krok a tisknu se ke zdi, udělám druhý a cítím dech psa, pes leze přede mnou, za mnou a pode mnou, přelezu kulatou hlavu, ruku, šumění jezu, písčité dno, pes se brodí, brodím se za ním, všechno se rozléhá, volám o pomoc... Anebo ne. Ne! Naopak. Heboučká tráva. Jdeme na místě. Naprostá tma. Všechno se rozléhá. Ukápne voda. Chvíli je ticho. Ponorné jezero. Úzkostné kňučení. Tón. Trhání. Rapatacapata! Brnění v hlavě. Stojím tu bez hnutí. Kupředu! Zpátky. Kupředu. Na místě. Kupředu. Cože? Jde na mne močení... Zastavím hlavu a olíznu křidélko. Třeba mě hledá. Musím jít dál. Polezu dál. Proč bych se bál? Měl bych si zapískat. Bojím se ozvěny. Vrací mi obměny slov, která neříkám, slov, která nešeptám, nereptám, nemíchám, vrací mi všechny mé sny zpátky za krk. Co je zas tohleto? Stěna? Konec. Zvonec? Začátek. Cihla je na cihle. Musím se uklidnit. Copak je nového? Cože? Ptám se tě, copak je nového. Mlžnato. Je. Včera se nezdálo. Komu se nezdálo? Tráva... zase nic. Půjdu teď podél té stěny a uvidím. Někde tu přece už musí být hodiny! Někde tu přece už musí být ráno! Půjdu zas podél té stěny a uvidím, nějaký zásvit a nějaké škemrání, nějaké troubení, snažení, běhání, někde tu musí být všeho a všudy. Půjdu a uvidím, nastane svítání, bude tu veselo, zahrají dudy. Nastane svítání, zavrtím, zabzučím, zvrátím se na nohy, ještě tu hledám a ještě se čistím a ještě si poskočím, ještě se proběhnu spadaným listím. Vidím se před sebou! Dávám se do jídla. Plním se hrachem a vzduchem a prachem. Dávám se do jídla, dávám se do žrádla, nechávám všeho a zacloumám strachem: Dáš mi psa nebo ne?! Stojí tu bez hnutí. Když na něj nekoukám, nutí se k nehnutí. Kdepak mám žezlo? Zatáhnu oči. Žezlo, mé žezlo, ah, kampak jsi vlezlo? Vztáhnu ty ruce a udělám krok. Dám se zas do křiku. Pomozte, slepec! Nikdo se neozve, chviličku vyčkávám. Kde mám ten poklopec? Vlezu si za pec. Chviličku hrozivě mručím a nic. Chvíli tu setrvám, sunu se kupředu. Co to zas přelézám? Po čem to šlapu? V čem se to hrabu? Železné ticho. Proutěné mlčení. Ticho a voda. Tichounké klečení. Ohmatám před sebou půl metru bez konce. Mám se dát přece jen do zpěvu? Do tance? Někde tu musí být nějaké to! Někde tu musí být nějaké něco! Nějaké cosi! Nějaké cokoliv. Mazlavé dlaně. Travnaté trsy... Zavrtím zadečkem, nejsem si jist. Jen aby vlaštovka, kdyby tak vlaštovka, zalezu do téhle škvíry a naslouchám, zdá se mi, že slyším rozmachy křídel, poryvy větru a štěbení, pískání, roupání, chechtání, veliké uši! Že by už vlaštovka? Pomozte, slepec! Jakpak se dostanu ke svému kanapi? Když nemám psa. Když nemám kanape. Kam se to posouvám? Kam vlastně mířím? Kam se to prodírám? Někam, kde nekape. Z hračky jsou plačky. Dostanu strach. Ještě tu propotím poslední košili. Hrůzou tu nakladu vajíčka. Krach! Je tu snad někdo? Vytáhnu oči. Cože? Je tma. Možná že nevidím. Možná že nevidím, možná je tma. Kde je kdo? Nikdo. Drnčí tu mlčení. Co to tu není? Co to tu voní? Přešlo mě škytání, drnčí tu krčení. Přešla mě chuť. Přešlo mě škytání. Nějaké vrčení, vrčení, čekání, znám to už nazpaměť. Nějaká žluť. Aby tak pavouk? Štítím se zvěře. Provléknu, prostrčím, zmačknu a zapištím, vřeštím jak dítě, když otevřou dveře. Kousek si přeběhnu. Někam se vytratím. Někam tam spadne a zmizí mi z dohledu, někam se rozplyne, rozleze, rozvine, někam se poděje. Vystříbří. Vyzlatí... Všechno to čeká, až upadnu sám. Všechno to civí, jak stojící běžím a běžící ležím, jak klopýtám, volám a hrabu se bez hnutí. Odnikud nespěchám. Upadnu tak jako tisíce tisíců, upadnu, žuchnu a vzápětí opuchnu. Nikdo mě nenutí. Upadnu sám. Kdybych měl psa, pak možná že ano. Zahrál bych radostnou sonátu do skoku! Byl bych sám sebou. Větry, jež vanou. Ohně, jež planou. Zuby, jež zebou... Přines mi bačkory! Nezbedný pejsánek. Přines mi sekeru! Slyšíš? Sekeru! Sám bych ho naučil poprosit o cukr. O kousek koblihy. O řídké přísliby. Sám bych ho naučil hrabat se po dvou a plazit se po třech a hrbit se po čtyřech, číst z lesku očí. Počítat se vším. Děsit se smíchu a šetřit svou močí. Sám bych ho naučil plazit se po břiše, lísat se k nohám a skákat tu přes oves. Snad bych mu vyprávěl předlouhé historky se smutným koncem, jenž zůstává bez konce. Možná že sám bych mu usekl ocas. Vyrazil oko. Šlápl mu na břicho. Sám bych ho zašimral hráběmi na zádech. Sám bych ho nadul a svázal ho do rance. Možná že sám bych mu sliboval psa a možná i kanape, psa nebo kanape. Možná že sám bych ho nakonec posadil na stráž k té díře, kde kape i nekape. Možná že sám bych mu vlezl i do ucha. Aby se potil. Aby se pochcával. Šeptal bych předlouhá souvětí naděje, slovíčka útěchy plničká ticha. Jestliže přece jen dojdu, pak nevím, možná že odtud a možná že odjinud. Jestliže odnikud? Hýbou se chyby. Plují mi kolem mé hlavy a ťukají, plují a zlehounka ťukají do spánků, do stěn jak slepé a žravé ryby... Někdy tak vzpomínám, psů byly hromady, psů byly zástupy, záplavy, laviny, plíšky, jež za oknem, hučení okapů, hlasy tam za dveřmi, duny a traviny... Chtěl jsem mít psa. Pocity bezpečí. Sny v těžkých peřinách. Pes, který neječí. Opucuji si nožičky, hlavičku, točí se točící svět, jenž se kutálí. Kraj se tu namáhá, vzdouvá a napíná, napíná, puká a teče mi z očí. Co se mi zdá? O tom, že naslouchám. Naslouchám, čistíc si ubohé nožičky, zdá se mi o tom, že nic, jenom vyčkávám, nic, jenom naslouchám, všechno zas znova. Natáhnu ruce a vzchopím se ke kroku, ke kroku úkrok a minu to místo, minu tu chvíli, v níž sám sebe propasu. Někde tu přece už musí být kout! Kobylí kobliha, na níž se napasu, . . Čemu se smějí? Z čeho se radují? Někdo mi přelezl nohu a nehýbá. Dlouho se nehýbá, dlouho se ohlíží, copak tu nikdo už nikoho nevidí, nikoho neslyší, nikdo se neblíží, nikdo si s nikým už nic, co by k něčemu, nikoho neničí vzdálené vytí? ... Zdá se, že ne. Zdá se, že nikoho. Někdy si postavím sám budík na hlavu. Čekám, až spadne. Třesu se po nocích, budík mě budí a tiká a probouzí, zdá se, že zazvoní, zdá se, že napadne, čekám a vyčkávám, vyčkávám, sápu se... nakonec konec a nic. Budík nespadne. Jen mě tak straší. Jen mě tak plaší. Přelezu ruku a hledám ten střípek a hledám ten střípek, ten střípek, ten provázek, provázek otázek, hrneček s kaší... Dostanu žízeň a vytáhnu sklenici. Zas páchne od octa! Naberu čaj. Jsou nás tu tisíce! Němí a hluší! Kebule slepičí, křidélka muší! Jste tu vy všichni a jeden jak druhý a onen jak prvý a všichni jste bez dechu! Připíjím na zdraví! Slyšíte bobule? Slyšíte? Připíjím! Všichni jen mlčí... Mlčí jak v dobách, kdy mívali střípek. Mlčí jak v dobách, kdy mívali papírek. Mlčí jak ryby. Mlčí jak naděje. Vítr už nevěje. Všichni se krčí. K čemu ti bude ten pes? Cože? Prolezu chodbou a odbočím vpravo. Odbočím vlevo. Rovně a doprava. Vypuklá zrcátka. Vydutá kukátka. Pořád ten sám. Jeden jak druhý. Hlava je na hlavě, břicho je na břichu, oko je na oku, onen jak prvý. Všichni jsme na povel pozvedli nožičky. Všichni jsme na povel olízli křidélka. Hromadně na záda. Hromadně na břicha. Nadmuté oko mě obzírá, obzírá, oko, jež obzírá, mlžnatá šaráda. Víří to brvami, pluje jak medúza, snáší se dolů a nahoru, dolů. Zvrátím se na záda. Vidím se bez hnutí. Sloní a mamutí. Labutí lnutí. Jeden je na druhém. Mrtvý je na živém. Dal jsem se doprava, doleva, rovně a doleva, doprava, odbočil vlevo. Vycouval jsem z té chodby a propast! Jsem tu snad sám? Opravdu sám?! Co vy tam dole?! Někdo tam hučí. Někdo tam hučí a šumí a uplývá, směje se, pleská a ťape a přebíhá, nic, co jim nezbývá. Nemohou jinak. Nikdo se neštítí. Neroste. Nekvítí. Slunce už nesvítí. Nemohou nijak. Že po vás botu! Že po vás cihlu! Kousíček koblihy! Hučí a nemlčí. To je tu tyjátr! Zábava pro bohy! Lusknu si vratiprst, znám svoje polohy! Začínám medoucí, tekoucí kách! Akorát strupadlo! Mlácením upadlo. Stále jen abych tu trhal ty pukliny, stále tu rostou zas na stejných nohách. Stále si kvetou v těch podivných podobách. Mazlavý les. Smradlavý rez. Pomozte, slepec! Dejte mi hrnec! Začnu si bubnovat, abych si zabránil. Především, abych si pořádně zabránil. Abych si zabránil! Abych se zachránil! Škatule, škatule, nehejbejte se! Zase se zapotím. Zase ten strach. Zase ty hlasy, ty zuby, ty vlasy. Zase to hučení, hrčení, šumění, zase ten smích! Zase to krčení! Ukážu za sebe původním směrem. Ukážu sem a ukážu tam. Ukážu dolů. Ukážu nahoru. Ukážu na stěnu, na hlavu, na nohu. Ukážu dopředu, ukážu nazpět a posléze na čelo bílé jak z tvarohu. Když něco udělám, má to svou logiku. Vždycky to má tu svou nádhernou logiku. Má to svou hlavu a má to svou patu. Má to chlup v nose a v puse tu vatu. Zas bude veselo! Veselo, kyselo! Zahraju notu a mlčím a nic. Třísknu si do strun! Polámu pedály! Vytrhnu několik kláves a zavrzám, řeknu si koncert. To jsme si zahráli! Sedím tu bez hnutí. Utrhnu víko! Pozvednu hlas! Zahraju as! Nadzvednu nožičku, ucrknu, zakdákám, řeknu si chorál. Pokácím stoličku! Tiše si zabzučím, olíznu hlavičku, poskočím, zvrátím se vesele na záda. Náhle si z ničeho všimnu, že nebe, že mraky jsou z ocele. Upřené zraky. Dunění vlaků a stropy a kouř a nějaká hudba a potlesk a výkřiky, házení květin a trhání vaků. Cože? Zdá se mi... že by už pes? Že by pes bez nebes? Kostky jsou vrženy. Hodil jsem pět. Přeskočím deset. Přeskočím dvacet. Začíná ples. Hodím si čtyřicet. Přeskočím padesát. Ohlásím halmu. Vezmu si královnu. Sežeru eso a vezmu si pěšce. Vezmu si koně. Nadělám koblihy. Vezmu si věže a vyhloubím sklepení, pes, který zcepení, nadmuté knihy. Kape tu voda. Kape mi na karbid. Je tady někdo? Nikdo se nepohne. Zatáhnu oči a natáhnu ruce a přelezu nohu. Kudy zas? Jinudy. Možná že tudy. Neslyším varhany? Varhany s havrany. Varhany neslyším. Slyším tu vzdálenou skočnou a zdá se mi, jako by za námi skutečné veselo, možná že někde tam skutečné veselo, veselo, kyselo, neslyším dudy! Je něco nového? Jen konee světa. Zase už? Prase! Nešika, popleta, jen aby někde tam některá vlaštovka, zabzučím naposled, po všem je veta. Dávno už nebylo takové smutno. Naposled kdy? Tehdy, když v provozu. Dráty, jež v provozu, stín vozu kymácel, spleen koně potácel, porazil kozu. Hrabu. Někde tu trčí to rádio. Slyším, jak hučí, jak hučí a vyčkává, slyším, jak mlčí, jak vyčkává v doupěti, číhá, až přijdu až na dosah hlasu. Slyším, jak nehýbá. Všeho je do času. Nemám snad naspěch. Hlavně že veselo. Hlavně že ticho, to ticho, to kdákání, kdákání ticha a nesmělé klepání... Neslyším nic. Možná že spí. Možná že odešlo navěky na stranu. Chvíli tak naslouchám, nic se tam nehýbá, možná že spí a možná že sní. Zatrkám vlevo. Spadne mi knír. Zatrkám vpravo. Zhubne mi noha. Půjdu zas podél té stěny a uvidím, uvidím anebo uslyším, ucítím, anebo naopak, beze slov zaváhám, běhá to dokola. Bělá se kola. Přeleze přes prsa, vleze si do rohu. Nehýbá se to, dlouho se ohlíží, dlouho se nehýbá, ohyb se nahýbá... Zvrátím se na záda. Dívám se nahoru. Mám někam dojít a dostanu psa. Kdo je tu! Ticho. Vzdálené kuckání. Vzdálené drcení slov kruhem škrcení, mučení mlčením, bezhlesé volání, jen se tak straším. Šeredný lov... Pamatuji se... tehdy v tom závanu, všechno to smetí se zvedlo v mé hlavě a po ránu ránu, kdy s kloboukem na stranu, dvůr jako dlaň a dunění vlaků. Seděl a mlčel. Seděl a nemluvil. Mlčel a bělostné ruce a dlaně a nějaký smysl sám otřelý důmysl, smysl sám nesmysl v odřené vaně. Chvíli jsem čekal a nikdo se neozval. Nikdo mne nepoznal. Nebylo rozumět. Nedočkal jsem se, pohasla světla a bělavá mlha se plazila po cihlách, zapraskal ohníček, dráty, jež v provozu, travnaté trsy a dráty, jež v provozu, v dálce dál vrzala smích kola povozu, seděl a mlčel. Jako by nedýchal. Seděl a nemluvil, nerušil, nekýchal, seděl a nemečel. Seděl a neječel. Seděl jak zabitý, odlitý do ticha. Někde tam dole snad pleskali blátem a šlapali po houslích, škrabali dlátem a někdo se zasmál. Někdo jen polykal. Někdo jel výtahem. Někdo se zalykal. O čem chci mluvit? O čem chci mlčet? Sám ve svém věku bych takových zpovědí, paměť jak veš! Oblézá temeno. Vrtá v něm díry a tahá ven papíry, tahá ven smetí a plesnivé seno. Pohybem zároveň narůstá nemožno. Jestliže přijde? Pak tedy přijde. Jestliže nepřijde? Pak asi nepřijde. Kdyby se někdo z nich na chvíli probudil, kdyby mě slyšel a kdyby mi rozuměl! Nikdo nic nemluví. Anebo mluví a nikdo nic neslyší. Anebo spí. Nikdo se nedívá. Kape tu voda. Opucuji si znavené nožičky, křidélka, hlavičku, podivné cviky. Přece jen zaházet. Zaházet, zahrabat, možná že zasypat, obehnat zvyky. Možná že zahrnout obtížnou něžností, udusat nohama, umlátit rukama, možná že umačkat šílenou radostí, urdousit starostí, zatížit kilem. Udusit polibky. Mělo a nemělo. Mělo a nemohlo, mohlo a nemělo. Kdo to však udělá? Kdo to však spustí? Je nás tu jako much, hubení, tlustí. Dlouho se nehýbám, dlouho se ohlížím, dlouho se rozmýšlím, hromady bez rady. Kdybych měl psa... všeho by ubylo. Vím, že by ubylo bezbřehé čekání. Vím, že by ubylo bezbřehé mámení, bezbřehé šustění, hekání, vztekání, stavidla úzkostí, sliznatá povidla, šedivá břečka všech prašivých možností... Lehnu si do kouta. Dávno už nekýchám. Tiše si zaklepu. Pomalu nedýchám. Přiložím k uchu a chvíli tak naslouchám, chvíli tak naslouchám nevěře sluchu. Možná že spí a možná že sní. Možná že nic, jenom trne a potí se, vyčkává, váhá a tiskne se do kouta v napjatých blankách a podivných předtuchách, sedí a naslouchá, jestli se zaklepu. Sedí a naslouchá. Možná že spí. Ještě mi ze všeho přibude strachu. Jíl mezi prsty. Možná že vyčkává. Vyčkává okamžik, ve kterém procitnu, tah, jímž se bez dechu ocitnu v šachu. Kdepak ten střípek? Je vedle papírku. Kdepak ten papírek? Je vedle plíšku. Zazvoním? Zavoním. Je tu to zrcátko? Hned vedle provázku. Cítím tu jíšku. Sám páchnu od octa. Položím otázku: Je tu snad ticho? Bušící břicho. Možná že kdybych teď našel ten střípek, ten střípeček, střípek a sám se tu podrbal, možná že sám bych se podrbal, podřízl, možná že potěšil anebo oškubal. Veselo. Veselé veselo. Kyselo. Náramné veselo. Tak jako kdysi. Tak jako kdysi, jak přede vším, před léty, krvavé veselo. Obkládek na čelo. Bývalo naruby, naruby, nalíc a bylo víc nalíc a čím dál víc naruby. Bývalo veselo, hrbno a kyselo, bývalo hopsasa dup pro nic za nic. Veselo. Jako když ulomí nohu. Ulomí nohu a ukroutí ruku. Veselo, jako když umlčí rádio, rozpřáhne noviny, šlápne si do tuku, veselo, jako když musí být veselo, nic, jenom veselo, rozdupne sluku! Veselé nutkání. Veselé umění. Veselé nucení, pocení, slintání, veselá vdova a strupaté vyzvání, veselé vánoce, dojemná píseň. Veselé, kapánek kyselé emoce. Veselé dávení, absurdní plíseň, veselé smutno a veselé nervy, jež hlodají selatům veselí červi. Jako když neprší: Aspoň že nezmoknem. Jako když dorůstá, míří a nestřílí, jako když šeptá a dýchá a vytéká, jako když ztrácí a mrazí a potácí. Jako když burácí. Leze to oknem... Vezmu svou sklenici páchnoucí od octa. Dvůr jako dlaň a kobylí koblihy. Časové znamení. Přiložím k uchu a nikdo se nehýbá, zase se nehýbá, ještě se nehýbá, stále se nehýbá, pořád se nehýbá, máme to v suchu. Přines mi bačkory! Nezbedný pejsánek. Přines mi sekeru! Slyšíš? Sekeru! Možná že přinese omylem kanape, možná že přinese dva pytle zlata. Možná že přinese krabici perníku, vyrvaná střeva či strhaná vrata. Možná že přinese holubí vrkání, zlomenou břitvu a děravé trkání, možná že přinese řetěz a housličky, bílého MRAVENCE, červené paličky. Zvrátím se na nohy. Zvrátím se na záda. Upadnu na ucho, do louže, na sucho, jen co se proderu, hned bude veselo, jen co to přeběhnu, zdá se, že nemělo... Kdybych jen našel to skutečné kanape! Není to skutečné kanape. Cože! Není to skutečné kanape, povídám. Skutečně není? Pohyby nože. Lezou z něj pružiny. Kampak to? Do nosu. Doufám, že potah je s velkými květy. S velkými květy a s velkými ptáky, jež dlouhými zobáky loví půl věty. Uprostřed všeho je masitá skvrna. Mohu si sednout? Nikdo se nehýbá. Mohu si lehnout? Nikdo se nedívá. Nikdo se nehýbá, nehýbá, nezívá... Mohu se pohnout? Nikdo si nezpívá... teď jsem jen zvědav, jak dlouho to vydrží, vydrží ti, co mě pozorně sledují. Pojděte, dobráci, ovčáci-čtveráci! Pojdte a najděte střípek a plíšek, najděte plíšek a najděte papírek! Kdepak jsou oba dva? Hned vedle provázku. Udělám smyčku a kličku a opičku. Vidím, jak čtete a čtete a nevíte, co vlastně víte a co vlastně nevíte. Kdybych měl psa... a kdyby měl blechy... kdybych měl někoho, s kým se tu podělit o to své veselo, o ty své přízraky, hned by nám bylo snad tak nějak jinak. Tak nějak líp. Tak nějak mnohem. Přeháním. Tak nějak ještě líp. Slovem: bylo by tak nějak veselo, do skoku, do bzuku, do lezu, do hrku, do brku. Tak nějak jako vždy. Bylo by do breku. Přeháním jako vždy. Sekerou. Do krku. Hledej, můj pejsánku, milánku, hledej! Že zase prskají? Nic na to nedej. Jen ať se smějí a šuškají do hrsti, jen ať se šťouchají, bouchají do srsti, jen ať si trhají chlupy a kvičí! Jen ať se chystají, jen ať se cvičí! Tahací paňáci! K čemu to prskání? K čemu to šuškání, pálení, mrskání? Slyším, jak hekají, dáví se sousty a spousty jich lezoucích po čtyřech, po pěti, slyším, jak lezou a přelezou, prokletí, někde se zavrtí, zabzučí, zahltí, slyším, jak ryčí a zvrací se na záda ten, který zvrací. Znova se vrací. Doupě! Všechno to zaházet, zahrabat, zahrabat, zaházet, umlátit holí! Umlátit holí a zahrabat lopatou, udupat patou a zaházet solí! Zamořit zrním a zahrabat knihami! Pokálet slinami! Zasvinit slamou! Přibít to hřebíkem, zatížit zadnicí, přiklopit víkem a zahrabat trním!... Vylezu z úkrytu. Že bych se unavil? Že bych se přistihl, že bych se vzpříčil? Že bych se dusil? Možná že unavil. Vzpříčil a vyklíčil, vzklíčil a vztyčil. Sám se dám do smíchu, mám svoje mouchy a kvetou mi v mozku jak stonožky, rampouchy, možná že zakopnu o svého psa! Cože? Narazím o vlastní kanape! Anebo o psa! Anebo o krávu! Zdá se mi, že tady zas něco neklape... Zazvoní telefon. Kousek si přeběhnu. Kousek se vrátím a přeběhnu, zvrátím, vyskočím na stůl a se stolu na bednu. Nadzvednu sluchátko. Kdo je tam? Nezbednu. Hlasy a zuby a vlasy a nic. Tichounký smích. Kdo tam? To ticho. Leknutí, hrknutí, krknutí, tleskání, šeptání, leptání, perlivý smích. Chroupání sucharu. Třeba je veselo. Ani to nevím a třeba je veselo, ani to netuším, veselo, kyselo, hopsasa, hopsasa, žeroucí nešero! Kudy se dát? Někudy kupředu. Konec a začátek, odněkud někam a kousíček nazpátek, přes hejna kuřátek, přes kusy mechu dech přes hejna kuřátek, kousíček nazpátek. Konec a začátek. Někudy kupředu. Dostanu strach. Chvíli tak stojím a bojím se, bojím se, bojím se, bojím se, bojím se, bojím. Jen trochu vesela! Jen trochu šprochu! Jen trochu bez ticha, bez vody, bez břicha, někde to ducání, ducání, cucání, uplývá, hučí, co šumí, co omývá... Větrné noci. Signály majáku: Vzdálené vlaky. Nemoci moci. Travnaté vlny. Nikdo se nepohne. Nikdo tu nezařve. Nikdo se neohne… Všichni jsou němí. Všichni jsou hluší. Všichni jsou děraví, znavení, rezaví, všichni jsou bušící, bušící na vrata, na vrata politá zkaženou tuší... Nic, jenom hmyzení. Je nás až černo. Nic, jenom zející pramuší inferno. Hmyz se svou samotou uprostřed hmyzu. Pach se svou samotou uprostřed pachu. Prach se svou samotou uprostřed prachu. Strach se svou samotou uprostřed strachu. Motám se na místě. Tak jako teď. Tak jako teď a teď tak jako teď. Vylezu na mycí houbu a posedím, opucuji si bolavou hlavičku. Jsem tu snad sám? Bezbřehé šustění. Bezbřehé rupání, hmyzení, pocení, jeden je na druhém, druhý je na třetím, slaný je na mastném. Nic, jenom hrocení. Točí se točící kolovrat ničeho. Vrtí se vrtící vřeteno něčeho. Hraje se pořád ta prasamá písnička, kdybych měl psa a kdybych měl kanape, písnička bez konce, bez dechu, kra. Přelezu rezavou hlavu a hledám. Přelezu děravou nohu a nehýbám. Jen co se proderu touhletou plísní, touhletou písní, zas bude veselo, zas bude cosi tak podobné čemusi, něčemu, veselo, čemusi, kyselo. Třeba se nespletu. Nespletu, prohlédnu, praštím se do čela, rozpálím do běla, budu se divit a civět a smát a budu se kutálet, pleskat a hrát a budu se opíjet, převracet, třeskat a budu se šmodrchat, zajíkat, pleskat a najednou uvěřím, že jsem se nespletl! Tak jako teď! Tak jako teď! Budu se nazírat v proměnném čase a v odlišných dimenzích, v odlišných kvalitách, spletu se do tvaru mastného preclíku, budu si chrochtat a kvičet jak prase! Do tvaru preclíku navzdory strachu. To bude plesání! To bude jásání! Zahraje hudba a jásot a volání! Soustíčko pro tlamu dalšího krachu. Cuká mi noha. Jsem asi nervózní. Vytáhnu oči. Cože? Je tma. Je tu tma tmoucí. Šálí mě zrak? Žádný už nemám. Pomozte, tonoucí!... Měl bych se popohnat. Anebo pozdržet. Před cílem jednoho, onoho druhého, prvého, mávání, dunění, sálání, lepení, cepení, vzdálené houkání, nikde se nic. Kde je ta lucerna? Kde je to zábradlí? Krev teče z plic. Copak tu opravdu, kam až si dosáhnu, neroste strom? Asi že neroste. Někde tam daleko mlčící rádio, rádio, hromada, nic mi sem nenoste! Jako bych drkotal vlastními vnitřnostmi. Jen díra pocení. Jen propast mlzení. Klam, že mě provází, cesta a bezcestí, porosty trav mezi výdutě samoty, všechno se rozléhá. Plazení... Hlazení... Možná že všichni tu přece jen křičí. Možná že nekřičí, smějí se, mlčí... Možná že nechápou, nevidí, neslyší, vztažené ruce, jež bezradně trčí... Ukápne voda. Nastane ticho. Ticho jak hrbatá kobliha. Crčí. Ticho jak šlépěj, jak tichoučké dunění, dunění, rachot a bublání, vrnění, plzne a sžírá se, propadá, plnění opsaných křivek všech polí, jež bez bodů, bezmezných obměn smích nesčetných setkání, bezmezných proměn svých nesčetných jektání, bezmezných slov. Šeredný. Lov. Přelezu propadlé břicho a zakopnu. Třeba mě přece jen slyší. Mlčí. Naslouchám, slyším a nic se tu nemění. Někde tu ukápla voda. Ticho. Vzdálený smích. Vzdálené dudy. Někde tam dole to nic jenom šumí a nic jenom uplývá, směje se, utíná, ťape a přebíhá, láme se o skály, duní a přelévá, mrzne a pozbývá, potácí se to pod mýma nohama ode dne k nocím. Sténají cihly. Krotinké mokvání. Traviny. Zplihly. Výpary čpavku. Jako bych notoval. Vylezu na mycí houbu a posedím. Založím teploměr. Cítím se sloní. Tak nějak labutí, mamutí, koní. Bolí mě koukání. Co vidím? Nic. Vyslovuji tu podstatné přiznání. Přelezu nohu a dívám se. Sám. Čas se tam potácí, kácí svou cestou. Časem si přihne a časem se obrátí, časem i upadne, nic se v něm nepohne. Čas má dost času. Čas je jen splývání. Čas je jen vrcení, pocení, vzpínání, čas je jen maškara maškary prostoru. Čas je sám negativ každého odporu. Dává se do deště. Jen aby vlaštovka! V temnotách času vrah letící pro kleště. V šumění větru a v poryvech nádechů bojovný výkřik těch lovících neselže. Strašáky do zelí vstávají v hlavě. Vstávají k tanci. Rychle a dravě. Stisknu zas knoflík a poslouchám návěští. Was soll bedeuten die Abkürzung STRACH?... Nejhorší je snad ten jíl mezi prsty. Stále ho přibývá, zvedá se prach. Za chvíli ruce jak hnijící polena. Musí to být? Ničeho nezbývá. Kluzká ta místa jsou, na nichž jsou zrozeni, na nichž jsou zplozeni, určeni k ničemu. Jsou jich tam hromady. Jsou jich tam zástupy. Jsou jich tam laviny, porosty, traviny, znám to už nazpaměť, možná že přijde. Všeho je do času. Možná že do pasu. Stačí jen naslouchat. Přiložím k uchu a naslouchám, naslouchám, slyším, jak nehýbá, slyším, jak nedýchá, nevzdychá, vyčkává, jen po mně skočit! Srazit mě! Stočit! Naslouchá, jak to jen tichounce naslouchá. Nevíme dne a nevíme hodiny. Podivné, palčivé, urputné, trnité, sveřepé, bezpečně spoutané plodiny... Udělám soupis. Je toho mnoho. Vlastního vlastně snad méně než jiného. Tak jeden střípek: hned vedle plíšku. Pak jeden plíšek: hned vedle papírku. Pak jeden papírek hned vedle provázku. Pak jeden provázek páchnoucí od octa. Má dáti dal. Má dáti kanape. Má dáti kanape, někde kde nekape. Uprostřed ohromná masitá skvrna. Možná že přiběhne, zchvácené boky, a dá mi ho k nohám. Svůj smysl života! Hned ho tu vyvrhni! Hned ho dej na pekáč! Seběhni sliny a poteče mastnota!... Přijde a přinese prastarou novinu. Prastarou, plesnivou novinu, pominu, zlomenou břitvu. Pro mých pár vousů? Pro mých pět pachlupů patřících pod lupu?! Mohu mu nastrkat. Mohu mu naplivat. Mohu mu nakašlat, natrhat, nasmrkat. Mohu mu na nohu, nedám mu koblihu! Cože mu nedáš? Říkám, že koblihu! Snad špatné slyším? (Nevěří uším.) Nedáš mu koblihu? Koblihu! Do klihu! Domníváš se, že pes žere koblihy? Co žere pes? Pes žere krávy! Nemám-li krávu? Nebudeš v právu! Možná když kousíček přeběhnu, poskočím, přeběhnu, poskočím, zakmitám křidélkem, vesele zabzučím, zvrátím se na záda... ještě je brzo. Ještě je naděje! Ještě je kobliha, nic se mi neděje! Mohu sí přece jen vylézt tam na obraz, udělat mušinec. Jaképak neštěstí! Mohu si obejít kolem a dokola, dokola kolem. Jaképak obavy! Mohu si olíznout napuchlé křidélko. Omýt si zadeček. Vzít si to do hlavy. Nemám tu, čím bych si omluvíl svědění, není mi z ničeho nic, co se nemění. Říkám si, za oněch biblických časů, všechno to minulo, vody zas poklesly, vyšel ten s těmi a začali nanovo. Nedočkám-li se, zas bude veselo. Zas jako zvečera, modlitba za šera, začínám věřit, že to, co se rozmáhá, nohama napřed a nohama napřed a hlava, jež proniká, nic není zadarmo. Ani vlas s hlavy mi nespadne nadarmo. Veselé návyky, vrtění, hekání, sdírání strupu a kloubení, lekání, odešel tudy. Anebo jinudy. Tudy a jinudy, bubny a dudy... Zazvoní telefon. Kdo je tam? Ticho. Chvíli je ticho a najednou smích. Najednou dupání, supání po schodech, smrtelný výkřik. Zvolna se rozpadá, kousíček po kousku, rozum si do hrsti, do noci, do srsti... Kde mám ten střípek? Nahoru? Dolů? Kde mám ten provázek? Copánek otázek. Slova a slova. Cosi se sesouvá. Cosi se zaplétá, cosi se nadouvá, říkával přece, že rozum si do hrsti. Prsty si do prsti. Nakonec nic. Všechno to minulo. Vychladly omyly. Vyšel ten s těmi a začali nanovo. Všechno to minulo. Všechno se rozpadlo, všechno to rozmoklo, rozpuchlo, splynulo. Ještě tu ohluchnu. Bušení kyvadlem, kyvadlem do spánku, křehne mi pleť. Nejhorší, kdyby teď přilétla vlaštovka, kdyby tak ječení, kdyby tak teď! Zalezu do téhle spáry a naslouchám, slyším své nádechy. Jen samé úskoky! Zalezu do téhle spáry a naslouchám, v uších mi buší jen šeredné poskoky. Legendy praví, že raději nemyslet. Onehdy, dávinká prateta, vdova, ta stařenka nemluva, prašivá slova! Zhltli ji v letu. Nebohou pratetu. Zobákem od krve, drápy, jež v záškubech, vlaštovka s očima plnýma zločinu, plnýma jedu, ta nestvůra výkřiku, klikatým letem a divokým přemetem, svítící hlavou a napjatým zobákem, jediným sklapnutím. Zmizela navždy. Kdo by se neštítil krvavé vraždy!... Pot, jenž mi rozlézá, kdybych měl psa? Svědí to na stehnech, měl bych se podrbat, kdybych měl psa, a kdybych měl krávu, bylo by po strachu, po marném poplachu... Nedám jí koblihu! Komu zas koblihu? Krávě. Snad špatně slyším? Koblihu? Anebo chutnou a nadmutou knihu. Nedej se vysmát! Domníváš se snad, že kráva požírá kobylí koblihy? Anebo dokonce (doufám, že nikoliv) myslíš, že dostane apetyt na knihy? Co žere kráva? Živoucí myš! Živoucí myš? Živoucí myš! Dá se mi do smíchu. Co žere myš? Myš žere otázka "co žere myš?". Odpověď prvá: Myš žere z ruky. Myš žere hádanky, schovanky, plyš. Odpověď druhá: Myš žere stonožku. Myš žere koťátko, holátko, ponožku. Odpověď třetí: Myš žere kalhoty Myš žere rovinu, pozlátko, kravinu, myš žere trávu. Myš žere potravu. Myš žere otravu. Myš žere slávu. Odpověď čtvrtá: Myš žere paničku. Myš žere kolotoč, houpačku, vaničku. Myš žere vydání. Myš žere páření. Myš žere paření, pažení, vyzvání. Myš žere lež. Myš žere rež. Myš žere dlouhé a tichounké krkání. Myš žere proroky. Myš žere veš. Myš žere svědomí. Koleno. Vrkání. Myš žere tlačenku. Venku. A dupání. Myš žere velké a osudné poslání. Odpověď další: Myš žere snění. Myš žere střeva. Myš žere dechovku. Myš žere nádory. Tetřeva. Plechovku. Myš žere zubatou tlamičku chtění. Myš žere prapory. Myš žere hrachovku. Myš žere lopotu. Úplnou slepotu. Myš žere klepoucí, kapoucí klepotu. Myš žere kapoucí, klepoucí kapotu. Myš žere kopřivy. Myš žere nožičky. Myš žere hřebeny. Šváby a včeličky. Myš žere dějiny. Myš žere naději. Myš žere nerada. Pes žere raději. Myš žere klasiku. Myš žere klokočí. Myš žere nadšení bijící do očí. Myš žere leknutí. Myš žere klekání. Myš žere prdění, strkání, hekání. Myš žere pokroku varlata v rozkroku. Myš žere závažnost závažných výroků. Myš žere omyly. Myš žere sliby. Myš žere umění. Myš žere ryby. Myš žere nádražák s octem a s cibulí. Myš žere naproti plot sem tam kebulí. Myš žere dvacáté vydání knihy "Logické modely tragické chyby". Myš žere, co žere. Co zase? Veselo? Zase už prskání? Zase už hopsání? Zase už vrcení, škrcení, hopkání, nucení, pocení, hopsasa dup? Přeháním. Dlouhé, proutěné ticho. Nabral jsem sil. Zvrátím se na záda. Zvrtnu se na nohy, všechno se změní. Všechno se popojde, všechno se polepší, všechno se pokácí, zpotácí, zpění. Kdybych měl krávu, mohl bych psa. Mohl bych namoutě psa jako tele! Kdepak je žezlo? Zelené brýle! Kdo je tu? Ticho. Kámen se neozve. Udělám krok. Jsi tu? Kňučení. Půjdeme spolu zas na onen svět. Natáhnu ruce a zaplazím jazykem, udělám krok a tisknu se ke zdi, udělám druhý a cítím dech na schodech, pes leze přede mnou, za mnou a pode mnou, přelezu šišatou hlavu a ruku a šumění jezu a písčité dno. Pes se tu brodí a brodím se za ním a všechno se rozléhá, zakdákám o pomoc... anebo ne. Ne! Naopak. Posvítíme si na ty tam dole! Prolezem ty jejich výdutě v nose! Vypadnem uchem. Opuchnem puchem. Tiše si zaklepu na prázdnou krabičku, nic se tam nepohne, sám jsem svým sluchem. Někdy mě napadne vylézt si na obraz, udělat mušinec, kochat se uměním, obraz, jenž zachvívá hlubinným smyslem. Vidím tu dvoreček, v koutku dva mouši. Jsou jako živí. (Mrtvý je na mrtvém.) Nehybné hlavičky zakleslé za nožky, napjatá křidélka, shrnuté ponožky, v koutku dva v bezedném, smrtelném objetí. Jeden spíš bez dechu. Dvě slzy dojetí. Zemřeli na dírce starého sýra. Vpravo je tráva. Tři něžné kořeny. Vlevo se ukrývá mlčící rádio, znamení, v pozadí nebe, jež z ocele. Mraky. Kape tu voda. Vraky. Jeden má hlavičku rezavou kuličku. Druhý má za zády zelenou travičku. Jeden má opuchlá křidélka. Trampota. Leží tu bez hnutí, smrdutí, nehnutí, vyhledám koblihu. Kručí mi v břiše. Nechci už, aby mi... ledaže... tiše. Namísto znamení, namísto volání... měl bych ho vyhodit! Nejde mi z hlavy. Měl bych ho vyrazit, vymrazit, vydrolit! Potrestat za jeho ponraví mravy! Ať si jde po svých! Nezná svou míru! Měl bych mu pořádně natrhnout díru! Táhni, ty dobytku, není tě třeba! Chytnu tě za límec, vyhodím z hlavy a skopnu tě se schodů, nejsem tvůj chleba! Hodím mu čepici! Víckrát se nevracej! Nechoď mi na oči, polib mi zadnici! Nejsem už zvědav na koktavé koncerty, šmaťhavé kantáty, vrčení, přesžerty, na tvoje kvokání, skučení, cvokání, na tvoje vlezlé a zasmrádlé prčení! Nechám ho tak! Nechám ho bzučet. Nechám ho nadávat, prskat a kňučet. Hemzat se v kaluži krve a zalykat, prosit a slibovat, kvokat a polykat. Nechám ho šilhat. Nechám ho močit. Nechám. ho rozmočit, učit se, učit! Jen ať se trápí a drápy a stěžuje, jen ať se naloká, bledne a potápí! Jen ať si co chce, co chce, to mu nemohu, jestli sem vlezeš, ty hajzle, ty pajzle, tak víš, co ti udělám? Dupnu ti na nohu!... Vyleze z hlavy. Bude mi jak? Bude mi krásně. Bude mi veselo. Bude mi krásně a jasně a veselo, bude mi tak nějak zubama. Cvak. Bude mi pusto. Hlava mi zaduní, zaduní jako zvon, třeba se neleknu. Třeba se najednou leknu i neleknu, zaduní v hlavě a leknu se, pokleknu. Pomozte, slepec! Pes mi dnes utekl! Kráva mi chcípla a mozek mi vytekl! Pomozte, slepenec! Co žere myš? Myš žere myšlenky. Myš žere plyš. Myš žere komáry. Krabice na boty. Myš žere smetanu sametu samoty. Žeroucí samoty! Vykliďte sál! Lesknou se střípky a vlají tu papírky, cinkají plíšky a zavání provázky, vrací se, vrací mé podzimní procházky, strašáky do zelí chystají bál! Mávají věchýtky! Nastává veselo! Začíná karneval! Vykliďte sál! Spustila hudba a nastává veselo, podivné veselo, z radosti nevyjdem. Hromady smíchu a horečky poskoků, v proutěném tichu jdou zástupy proroků, zástupy slimáků z korku a morku tu tekou a pekou se v mrazivém horku. V ledovém mlčení hučení, syčení, někde tam dole to přebíhá, ťape a láme se o skály, pleská a kape, hle, koncert pro vydutou hlavu a mrákoty! Jen se hned neleknout! Jen si hned nekleknout! Vzít rozum do hrsti. Spadly mi kalhoty. Musím si beztak? Zvrtnu se na nohy! Zvednu se za vlasy, za uši, za rohy! Mohu i já! Všichni jsme přízraky! Všichni jsme zrcadla, pajdavé poskoky, vběhnete do mne a rovné a doleva, doprava, rovné a jsou vás už tisíce! Jsou vás dva tucty! Jsou vás dvě nuly! Oko vás obzírá, tlačí vás střevíce, nastalo veselo, je plno ruchu a píchá vás v boku a píská vám v uchu! Sedí vám za hrbem! Šimrá vás brkem a žene vás postrkem! Leze vám krkem! Přelezu kulatou hlavu a dost! Když si to nejméně, přejde mé zlost. Olíznu hlavičku, tiše si zabzučím, tiše si zamlčím, zmátnu se, chviličku... Třeba se pohnul. Nikdo se nepohnul. Nejsem tu sám! Pomozte, slepec! Jsou nás tu tisíce! Jsou nás tu zástupy! Jsou nás tu hromady! Vidím váš konec!... Že nikdo neslyší? Nikdo se nediví? Všichni jsou zvyklí. Jen jako traviny. Vítr se otírá, bzučí to v drátech a svírá to v drápech dech beztvaré krajiny. Mám se snad uřvat? Jsou nás tu tisíce! Zatrubte na všechny prdele světa! Jsou vás tu tisíce, nikdo nic nechápe, drápe se, nedrápe, zchvácené plíce! Řeknu to daleko přesněji: sliny! Jsem tu jen, že jsou tu také ti ostatní, odsouzen k vrzu, jejž nechci a nechápu, odsouzen k nezvrzu bez vlastní viny. Kousek si přeběhnu. Všude tma tmoucí. Zvrátím se na záda. Matoucí brouci. Je to jak na oné prkenné tabulce: NETRAPTE ZVÍŘÁTKA! Jako bych trpěl. Netrpte zvířátka! Proutěné mlčení. Bezhlavé trčení. Jako bych nepěl... Zdá se, je na čase, abych si potrpěl, abych si zakládal na dobrém slohu. Ten, kdo se nepohne, ten, kdo se neprohne, ten, kdo je silnější než vlastní zvyky. Upadne. Ten, kdo sám nic, jenom přemůže, stáhne se z kůže a zapře své kviky. Natáhnu ruce. Zatáhnu oči. Ruce sem lezoucí kolem své hlavy. Ruce se plazící k pevnému dotknutí, ruce se potící, ruce, jež bez hnutí, ruce, jež nechápou, tápou se, nesápou, ruce jak mléčné a bezbranné larvy. Vinice vlekoucí břemeno spínání. Ruce tak plodící množící počitky pro další stékání jediné barvy... Kam to až dohmátnu, kam to až dosáhnu, kdyby ten jíl a to bahno, to svírání, kdyby kam dosáhnu s pocitem stírání, bezbřehý kruh! Železné ticho. Nadýmá se mi, roste a nadýmá, hrozí mi prasknutím blednoucí břicho. Na co si hrát? Jen abych nemusel. Čímpak se překvapit, pohostit, potěšit? Čím se teď vyřadit? Dal bych si dvacet. Dal bych si čtyřicet, opálit, vyvrátit, dal bych si poradit. Nikdo se nepohne... Opucuji si zpocený zadeček, olíznu křidélko, omnu si nožičky. Vylezu na mycí houbu a čekám a slezu a vyčkávám ve vůni bezu. Noci snad ubylo. Dvůr jako dlaň. Ode zdi ke zdi, kde nějaké sutiny, nějaké dutiny, dráty, jež v provozu, vzdálené syčení, houkání, kvičení, vzdálené bublání, poblíž ten smích. Poblíž ten dusatec. Dusatec svých. Cosi mě chytá. Cosi mě páčí a cosi mě vrtá a hlodá mě, vláčí a k čemu mi bude? I když ho dostanu, i když ho vymyslím, zůstanu bez dechu. Co kdyby přišel? Kdyby mě našel? Pes smrdí psovinou. Pes dělá neplechu. Možná že sám by mě ani snad nespatřil, možná že sám by mě ani snad nezvětřil. Ke všemu, že by mě nechtě i zalehl, nechtě mě rozmáčkl, posolil, opepřil. Možná že sám by mě z rozpaků sežral. Ani by nevěděl, co to vzal na jazyk. Jen by se otřepal, oklepal odporem, zaslzel okem a překotil hnusem. Možná že sám by se nakonec zastyděl, sám by se pozvracel, pokálel trusem... Kousek si přeběhnu. Copak jsem sám? Nejsem a nejsem! Zvrátím se na záda. Zvrtnu se na nohy, ať je tu veselo! Příšerné veselo, i kdyby nechtělo! Zvrátím se na záda. Vím, co si uženu. Ať je tu veselo, veselo, kyselo! Ať je tu veselo, veselo, kyselo, navzdory něčemu, co není k ničemu! Nalámu trávu a zatopím. Hotovo. Zatopím v kamnech, ať je tu veselo! Nalámu trávu a vhodím tam hrstičku, vhodím a zatopím, vyleju vaničku. Voda se vyvalí! Hráze se vyvrací, uplave postel i s zánovní matrací. Utonou housata. Vyhrkne kufr a zaječí maminka, konec se převrací. Lámou se stromy a hroutí se naděje, vítr zas zavěje, loupou se domy. Podbřichomluvec se popadne za břicho, tonou tu parníky, kroutí se svorníky, klátí se mazlavé tovární komíny, sypou se kmíny a cinkají půllitry. Cestují almary. Hrnou se berly, jež belhají o berli, otrou se o mitry. Praskají prasata, ženou se ryby a za nimi velryby drobnými pohyby. Přihodím lopatku. Zapraská prach a všude je skřípění zubů a strach. Ve víru bučí dvě urvané vany, v nichž blednou a rudnou dvě zkurvené panny. Bortí se varhany. Houpou se zvony a v hrnci to bublá a lámou se spony a v ranci to naříká, skáčou sem puchýře, z nosu to stříká a s rukama na díře, utečou dveře! Urve se prkénko! Pohltí zvíře, jež polapí v papíře, kněz dvakrát nekáže, klepe se okénko, směje se na rohu fousaté roláže. Spadnou jim schody a přirazí babičku! Ve škopku vítězně huláká nemluvně. Zvlhnou mi kalhoty, kdes byla, má milá, byla jsem u lesa, žala jsem travičku. Mrazivý pokoj. Ať je tu smutno. Plíšky, co za oknem, zavytí psa. Je to jen pokus. Hra vadí nevadí, pokusem, poklusem klus hokus pokus. Kdybych měl psa a kdybych měl krávu. Myš žere mišmaš a spařenou trávu. Nikdo si nestýská? Nikdo tu nechrchlá? Nikdo se nestrká? Nikdo si nevýská? Nikdo tu nechroupe dietní suchar? Přelezu pytel a roztrhnu opar. Pomozte, slepec! Slepý jak poleno! Poslepu zaklepu, slepené koleno. Řeknu mu slovo. Anebo dvě. Ještě snad svedu ty bezmocné historky, svedu ty písně, ty písně té tísně, tu hrstičku starých a vybledlých vzpomínek. Hrstičku přání a vyskočí plamínek. Zase tu bude to šourání večera, šourání šera a vzdálené stmívání, vzdálené stmívání, vzdálené vytí a vlaky, jež duní, a dunící bytí. Mrazivý pokoj. Dva kroky za dveřmi, větve, jež za oknem, vítr, jenž v poli. Vítr a znamení. Dvounultá hodina. Třínultá minuta. Století. Kamení. Slyším, co nechápu. Kdesi a smích. Naděje nadějí, zlomené zábradlí, zbouraná zeď. Svalená lucerna. Jen pohled na ruce! Zelená sněť! Přituhne úžasem. Sen, jenž je nečasem. Vlezu si pod lupen, mlčky tu zaváhám... Kde je ten pes? Někde tu čenichá. Někde tu větří a hledá a pelichá, cítí tu mršinu. Hrká to krkem a všechno to zadupat! Natáhnout brkem. Náhle se zarazím. Co když ho nepoznám? Co když ho minu a pominu, porazím? Celého ohmatám odshora dolů a odzdola nahoru, nezískám jistotu, celého ohmatám odzdola nahoru, odshora dolů a dozvím se bačkoru. Bude to pes? Co kdyby kozopras? Co kdyby kraboveš, žabohus, vosa? Strakatá hlavička, strakatá, makatá, hranatá kulička, na čele rosa. Určitě tuším, že tři nohy na nose, dva rohy na noze, hubičku na stopce, doufám, že nějaké bzum bzum bzum na mozku, bulvy snad z vosku a v uších tři střapce. Bylo mi řečeno, že prý má blechy. Že smrdí psovinou, že klopí slechy. Viděl jsem tu jeho hrbatou tlapu a tekuté tělo a makové ruce! Tušil jsem trochu, že leze a štěká a vyje a namáhá medové srdce. Jestli ho nepoznám, nikde se nedoptám. Nikdo se netváří. Neznám své meze. Je tu snad někdo, kdo bezpečně rozezná, bezpečně pozná, co ležící leze? Je tu snad někdo, kdo ví, co je předmoucha? Nikdo se neozve. Hekne a zmlkne. Možná že lepší by bylo to kanape. Kdysi tam dávno, co jednou, co ve spánku, slyšel jsem vzdálené volání, štékání, slyšel jsem dupat a slyšel jsem hekání, nevzpomínám si... viděl jsem psa! Viděl jsem psa! Psa nebo kanape! Nevzpomínám si, myslím, že psa. Třeba si vymýšlím. Chvilku se zamýšlím. Mrazivý pokoj. Plíšky, co za oknem, větrná noc a vzdálené vytí. Vzdálené kývání, volání o pomoc, vzdálené štěkání, klokot a rytí... Je-li to opravdu pes? Cože? Je-li to pes! Do smíchu. Do řevu. Vzteky tu zrudne a vytrhne psa! Vzteky s něj serve kus drahého oděvu! Urve mu nohu a vysype piliny, ulomí oko a vytahá pružiny, hodí ho na zem a zběsile rozšlape, ze psa tu zbydou jen spirály z kanape! Tady máš psa! Tady máš veselo! Tady máš čekání, klepání na čelo! Slyším jen štěkot! Slyším jen hukot! Slyším jen nevlastní, zděšený blekot! Co je to z Rádio? Náhle je slyším! Náhle je slyším a nevéřím uším! Achtung, Achtung, ich stelle die Frage: Was soll bedeuten die Abkürzung STRACH? Was soll bedeuten die Abkürzung KANAPE? Olíznu křidélko. Zpocený zadeček. Zrosené čelíčko. Blbeček. Raneček. Jen mě tak děsí. Jen mě tak straší. Jen mě tak haraší, tlačí mě, plaší a možná že spí. Možná že sní. Něco se hýbe a něco tu uhýbá, něco se mění a trne se, nahýbá, všechno se nic. Třeba si hraje. Třeba mě neslyší, nevidí, saje. Přelezu bolavé břicho a zakopnu. Možná že slyší a mlčí. Hučí. Možná že neslyší, raší a pučí. Čas má dost času. Třeba mě hledá. Možná že hvízdá i na prsty, mává a nese si lampu. Vysílá signály. Brní mi v hlavě. Stojím tu bez hnutí. Kdo mě tu k čemu a za co? Nenutí. Všechno se pomalu vrací a převrací, všechno se vyválí ve vlastním kalu. Všechno to vyčkává, všechno se přebírá, všechno se rozpouští v přiblblém žalu. Zatím se napasu. Kdyby ho nebylo? Chvíli jen přemítám. Jak ho jen ukroutit? Jak ho jen protrhnout, zdrhnout a zaproutit? Jak ubít čas? Jak se ho zbavit? Jak ho tu strhnout a rozežrat, svalit? Zvrátit se na záda? Olíznout křidélko! Řádně si zablátit uvadlé nožičky, tam mezi prsty a důkladné oškrabky, zaprasit hlavičku, zakručet v břiše. Vylámat zuby a vytrhat nehty a naleštit zadeček. Tvářit se hrozivé. Udělat krok. Udělat půlobrat, zvolna se připlazit pod schody, čekat. Čekat tu v úkrytu, až půjde okolo. Čekat a případně potichu hekat. Chvílemi vyhlédnu skulinou, přimhouřím, vyhlédnu, přimhouřím, krade se dřímota. Nejprve přijde ta dřímota (temnota), přijde ta dřímota, sedne si za krk. Nehnuté naslouchá. Sedí a hledí. Kape tu voda. Naslouchá. Trk. Pak půjde čas. Krade se okolo, skočím a vyskočím. Tvářit se tragicky! Tvářit se hrozivé, lidsky a komicky, nahrbit tvář a přimhouřit oko. Tvářit se na chvíli jakoby navždycky. Chvíli se rozhlížím, naleštím zadeček, zalomím rukama, hrůzou se vytřeštím! Nejprve přijde ta dřímota, sen, a sedne si na krk. Sedne a sedí. Sedne a sedí a hledí a nic. Nehnutě naslouchá. Kape tu voda. Pak půjde čas. Zdá se, že přichází. Vyskočím, zabzučím, zvrátím se na záda! Znova! Znova! Tichounce zaklepu. Tichounce naslouchám, přimhouřím, zaklepu, zapředu sen, který nadbíhá úzkostem, přichází dřímota, stínání, zívání, od času do času splývání skrývání. Kdepak je? Zvuky! Nějaké hluky se pode mnou, z ruky, co rapata capata... udělat krok. Nějaké hnutí. Zatrnu. Mamutí, sloní a dutí. Kdepak mám žezlo? Zatáhnu oči. Vztáhnu ty ruce a dám se zas do jeku. Dám se zas do jeku, do řevu, do breku, jediný krok kolem hrozného povyku. Chvíli tak naslouchám, chvíli tak vyčkávám, chvíli se ztrácím a potácím, kácím se, chvíli jen hrozivě mručím a zaváhám, chvíli se sunu a trnu a vytrácím. Stále jen vzdech. Tráva a mech. Železné tichoučko, proutěné mlčení, prskání do hrsti, syčení, mečení, bezuzdné kvičení, závratné klečení, ohmatám před sebou půl metru bez konce. Mám se dát přece jen do zpěvu? Do tance? Někde tu musí být nějaké cosi. Někde tu musí být nějaké volání. Někde tu musí být nějaké tanutí, nějaká snaha se domluvit. Do rance. Je tu to cosi. Bezedné hledání. Bezedné mínění, ztrácení, sedání. Jíl mezi prsty. Travnaté trsy. Bezbřehé volání, beztvaré kusy. Zdá se mi někdy, že všechno zas znova, že všechno se obrací, končí a navrací, někdo mi přeleze nohu a nehýbá, nehýbá, marné se rozmarné převrací, dlouho se nehýbá, dlouho jen stín. Copak tu opravdu nikoho nevidí, nikoho neslyší, nikoho necítí, copak tu opravdu nikoho bez sebe, nikoho neničí vzdálené vytí?... Vlezu zas někomu do ucha, zalezu, vrtám mu v hlavě a někudy vylezu. Kdybych byl býval byl věděl, co vím, byl bych byl dávno už sám nějak hleděl. O jednom s jedním. Chvíli bych vzpomínal. Zapomněl na co. Historku o čem? O každém jiném. O každém samém. Historku o všem. O něčem živém. Nějak se zachtělo, usedl na práh a založil ruce a chvíli se díval a chvíli jen přemýšlel, chvíli snad vzpomínal, zapomněl na co. Historku o tom. S jedním a bez konce, co už jsem pověděl. Pověděl všechno, co věděl a znal. Duchamor motání. Věčného doufání. Věčného věření, měření, couvání, kolotoč chtění. Dusatec poznání. Lezení po kluzkém lešení snění. K čemu jsou slova? K čemu jsou věty? K čemu jsou souvětí? Jsou nás tu tisíce! Nikdo nic neslyší, každý tak křičí, že všechno se ničí. Rekviem pro plíce. Každý má nakonec svá vlastní slova a své vlastní dohady, své vlastní poskoky, každý má nakonec svá vlastní sahání, své vlastní hrky a nateklé krky. Každý se snaží a snaží se, drmolí, každý se zasmolí ve vlastním sahání. Přelezu nahnilou nohu a dost! Vylezu na mycí houbu a sedím, sedím a přemýšlím: bylo to nejednou. Bylo to nejednou, jednou a pojednou. Přišel jak onehdy. Přišel, jak odešel. Odešel, když se sem patrně nevešel. Přišel a přinesl konec své historky, mozolnou ruku a spravený hlavolam. Falešné neštěstí, poštovní vrkú a náramnou nudu. Sekeru v krku. Zas se to kolébá, maže a lepí a zas se to leskne a bují a třepí, ty tenounké nohy a hnisavé hlavy a kanoucí lesy a matoucí stavy a růžové pupínky, zelené plamínky, bobtnací procesy, nádory, abscesy, kůže se trhá, jak bubnují do kroku, hnisavé hadry se pouštějí rozkroku. Stále jen abych tu trhal ty bobule! V mazlavé krajině krok trvá rok. Stále jen abych tu hrnul, co pálí, a škrabal, co svrbí a štípe a šálí. Plíseň, jež myslí! Strašlivé prokletí! Myslící choroba hmoty v mdlém vzepětí, slyším, jak žije! Slyším, jak roste! Slyším, jak natéká, bobtná a hnije! Co z toho má? Na co se spoléhá? Čeho se domnívá, že se tu dočká? Myslí snad, že já sem přinesu psa? Anebo kanape? Blbicí hra! Baví mě to jeho bezmezné čekání, bezbřehé mlčení, bezedné doufání, ta jeho moucha, ta moucha, ta předmoucha, kebule, v které to nic, jenom vyzvání! Baví mě ta jeho víra, jež přenáší, jež se tu přenáší z otce tam na syna, víra, jež přenáší chorobu zmírání, víra, jež nestojí za bochník sýra! Baví mě královsky! Možná že spí. Možná že číhá, že číhá a naslouchá, možná že vyčkává, možná že sní. Přestal mě zajímat. Mohu se stočit. Mohu se proběhnout, zvrátit se na záda, mohu se zvrtnout a zvrátit se na nohy, mohu si lehnout a sehnout se. Skočit. Nakonec... je to snad směšné chtít psa. Směšné a nemožné, zbytečné, nejisté, nejisté, zda je to právě to určité, právě to potřebné, voňavé, stolisté. Kdo mi to zaručí? Nikdo se neozve. Proutěné tichoučko, bělavé parno. Možná že celý svůj život jsem riskoval, prolezl, prodoufal jen pro své marno. Tiše si zabzučím, olíznu hlavičku, zvrátím se vesele na záda, krk, poskočím, zas vidím mraky, jež z ocele, dunění vlaků a chytání raků. Ticho. Zazvoní telefon. Dech. Zvrtnu se na nohy, chvíli se nehýbám, ticho a zazvoní telefon. Plech. Chvíli jen vyčkávám, vynutím vzdech a nadzvednu sluchátko. Kdo tam? Ty hlasy. DALŠÍ NEZNÁMÁ. Mám někam dojít. Mám někam dojít a dostanu tuleně. Anebo skutečné poleno. Tuleně. Mám někam dojít a někde tam vyhledat půl metru šťavnaté, travnaté zelené. Co zase? Veselo? Zase už prskání? Zase už veselo, veselo, kyselo, zase už hopsání, zase už vrcení, zase už strkání, hopsasa dup? Zase! Ozve se pach strachu v hlase. Zase už přelezu. Zase je na čase. Cože? Na čase. Nevěřím ničemu! Udělám veselo, skutečné veselo, navzdory tvrzení, zení a mrazení, navzdory vzdorům a navzdory nádorům udělám veselo, veselo, kyselo. Zvrátím se na záda! Zvrtnu se na nohy! Kousek si přeběhnu! Zábava pro bohy! Udělám náramné veselo! Kec! Zabrnkám na nos a zapískám na ucho, zaskřípu na zuby, zahraju na čelo! Však já jim ukážu! Udělám veselo, veselo, jaké tu od jara nebylo! Udělám veselo, že se to vyděsí, vyděsí, vyrazí, vyvěsí, pokazí! Vydráždím MRAVENCE! Do zpěvu! Do tance! Cože si nepřáli? Proč že si nehráli? Zapotím na uších, aby se zasmáli! Braň se, kdo můžeš! Mraky jsou z popela! Mech leze po schodech ušima do čela! Blýská se na časy! Nebe je z mosazi. Drolí se páteře, ruce jsou od sazí! Nahne se věž! Sklepení! Pleš! Rachotí koblihy, nárazy, námrazy, prkna už praskají pod tíhou nákazy! Cení se pukliny, bortí se knihy! Tekou ven sliny a řinou se plyny. Začíná pracovat, začíná dýchat a začíná prskat a potit se, kýchat, bublá a saje a nažloutlé okraje, lezou sem pukliny ve vůni čaje! Spas se, kdo můžeš! MRAVENEC leze! Začíná neřádit poslední veselo! Začíná ječet! Ječet a skučet! Skučet a naříkat, svrbět a mečet! Troubí se na harfu! Tající odvahu! Polštáře bílého mechu už potichu napadly smrtelné raněnou podlahu! Vlezte si do škvíry! Spaste se do díry! Veselo navzdory všemu se setmělo! Navzdory všemu! Navzdory živému! Jíl mezi prsty! Ve vleku pokleku! Konec! Začnou se bělat i kouty! Lezou z nich žravé a rdousivé kornouty! Vlhnoucí stěny! Sedá si strop! Rákosky lezoucí z pobledlé omítky trhají pletivo, derou se o překot! Co vám teď zbylo? Jediná ctnost! Jediná ctnost, ta, jež je vám vlastní, je bezmocná zběsilost! Bezmocná zběsilost! Jediná cmost, ta, jež je vám vlastní, je bezmocná zběsilost! Jediná zběsilost! Jediná ctnost, ta, jež je vám vlastní, je bezmocná zběsilost! Bezmocná ctnost! Jediná ctnost, ta, jež je vám vlastní, je bezmocná zběsilost! Jediná ctnost! Bezmocná ctnost, ta, jež je vám vlastní, je jediná zběsilost. Bezmocná ctnost, 1963 Milan Nápravník: Moták, Československý spisovatel, Praha 1969, str. 73–100