JAROSLAV SEIFERT: BÝTI BÁSNÍKEM Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem. Ve staré chrestomatii, vydané ještě c. k. knihoskladem, v roce, kdy zemřel Vrchlický, vyhledal jsem pojednání o poetice a básnických ozdobách. Pak jsem si dal do sklenky růžičku, rozžal svíčku a počal psát své první verše. Jen vyšlehni, plameni slov, a hoř, ať si třeba popálím prsty! Překvapivá metafora je víc než zlatý prsten na ruce. Ale ani Puchmajerův Rýmovník nebyl mi nic platný. Marně jsem sbíral myšlenky a křečovitě zavřel oči, abych zaslechl zázračný první verš. Ve tmě však místo slov zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru rozevláté vlasy. Byl to můj vlastní osud. Za ním jsem klopýtal bez dechu celý život. Býti básníkem (1983) JAROSLAV SEIFERT: PÍSEŇ O DÍVKÁCH Uprostřed města dlouhá řeka teče, sedm mostů ji spíná, po nábřeží chodí tisíc krásných dívek a každá je jiná. Od srdce k srdci jdeš zahřát si ruce v paprscích lásky veliké a hřejné, po nábřeží chodí tisíc krásných dívek a všecky jsou stejné. Samá láska (1923)