FRÁŇA ŠRÁMEK: PÍŠOU MI PSANÍ Píšou mi psaní vojanští páni, a tam stojí psáno dvanáctého ráno že já musím rukovat, oh, rukovat. Voják je voják, musí bojovat - vloží k líci pušku, vezme si na mušku třeba vlastní srdce své, oh, srdce své. Zdrávi vzkázali, zdrávi napsali, já jsem rezervista, básník, anarchista, zpívám si a proklínám, oh, proklínám. Pomašíruju, zpívat si budu: modrý rezervista, rudý anarchista, v modré dálce rudý květ, oh, rudý květ….! Modrý a rudý (1906) FRÁŇA ŠRÁMEK: RAPORT Na levém křídle a poslední já budu stát, a tušit nebude, oč prosit chci, žádný kamarád - a paty k sobě, špičky od sebe, pro tebe, sne můj divný, pro tebe já budu meldovat. Hlásím, pane hejtmane, že se mi zdál sen, vojna byla a já ležel v poli zastřelen; a zrovna u mne váš kůň taky pad, nám přáno bylo spolu umírat, to z boží vůle jen. To k ránu bylo as, neb měsíc zrud, a váš kůň hlavu zdvih, a zvláštní věc měl jako já prostřelený břich, a v jeho očích takový styd žal, kdos divil se v nich, kdos se ptal a ruce lomil v nich. Že louky voní kol a jetely a kvete řeřicha - a on… kůň… což byl vinen čím? má díru do břicha, že na něm seděl kdos, už nesedí a oči vědět chtí, však nevědí a v hrdle vysychá… Oh, v hrdle vysychá… A chtěl by ržát… že neví, neví proč?: sluníčko zlaté, což neměl on tě rád - ty už ho nechceš… proč? proč necinkne už nikdy podkova, proč nebe v krvi, nohy z olova - hó, toč se, světe, toč… Hlásím, pane hejtmane, že byl to strašný sen, ty oči zvířete, ty křičely a z důlků lezly ven, křičely na mne, jestli já to vím, proč ležíme tu s břichem děravým - co měl jsem říci jen…? Hlásím, pane hejtmane, a já to musím říc: tož, člověk rád jde, člověk musí jít, když pán chce, smrti vstříc - však koní šetřte, prosím tisíckrát, to dobytče se strašně umí ptát, proč nesmí žíti víc… Modrý a rudý (1906) FRÁŇA ŠRÁMEK: SPLAV Trápím se, trápím, myslím si, kde bych tě nejraděj potkal. Ulice střídám, parky a nábřeží, bojím se krásných lží. Bojím se lesa. V poledním lese kdo miluje, srdce své neunese. Na můj práh kdyby jsi vstoupila, snad bys mne tím zabila. Chtěl bych tě potkati v lukách. V lukách je vlání na všechny strany, pokorné odevzdávání. V lukách je nejprostší života stůl, rozlomíš chleba, podáš ženě půl, chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí, až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí, a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín, muž má touhu rozsévače, žena má úrodný klín... Chtěl bych tě potkati v lukách. šel bych ti vstříc. A až bys mi odešla, ach, zvečera již, bys na mne nemyslila víc, jen na prosebný a děkovný můj hlas, jako bych jen splavem byl, který v lukách krásně zpívat slyšelas... Splav (1916)