VLASTIMIL TŘEŠŇÁK: EVANGELIUM A OSTRUŽINA (ukázka) KAPITOLA TŘINÁCTÁ je, jak už název napovídá, kapitolou nešťastnou... Na ulicích nebylo ani živáčka. Z jediné lucerny kapala na dlažbu tiše plynová záře. Adam ve skrovném světle dočetl článek v prastarých novinách. Senzační zpráva o objevu elektřiny! Složil vetchý, asi dvě stě let starý papír, dal do kapsy a zívnul. Starý Mafián se k Adamovi otočil a zívnul také: "Kde přespíme?" Adam si úplně zbytečně zaclonil rukou oči. "Na křižovatce uvidíme," zabořil pak ukazovák do tmy. Zastavili přesně uprostřed křižovatky. Po pravé ruce se vyplazovala Řeznická ulice, před nimi sládla ulice Cukrářská, za nimi černala Kominická a po levé ruce se mouřila ulice Uhlířská. "A kam teď?" řekl naoko beznadějně Mafiánec. Mopedál usnul a oddechoval jako kompresor. "Kde by se ti nejlépe spalo?" optal se Adam. "U řezníka, u kominíka, u uhlíře, nebo u cukráře?" Na poslední profesi položil zvláštní, sladký důraz. A na to Mafiánec čekal, oba měli stejné chutě. "Hyjé!" Mopedál nic, jenom ze snu zamlaskal. "Je to marné, toho nevzbudíme," řekl Adam a seskočil na zem. Spolu s Mafiáncem svázal pak Mopedálovi všechny levé nohy a vkročili do Cukrářské uličky. V tom nočním tichu si oba připadali jako dva psací stroje... Ťuk, ťuk. "Kdo je?" optal se sladký hlásek za dveřmi s cechovním znakem cukrářů. "Dva pocestní prosí o nocleh," řekl Mafiánec tak zkroušeně, že by rozplakal ledoborce. "Dojdu pro otce." Každý by podle hlasu poznal cukrářovu dceru. Skulinka světla pode dveřmi ztmavla. Adam pohladil dveře s cechovním znakem: Zlatá kremrole v bílém poli. Sama. Mafián sfoukl smítko cukru z vrcholku kremrole Adamovi na botu. Usmáli se na sebe a vduchu oba olízli. Za dveřmi se ozvaly šoupavé kroky a zbytky vět: "...proč jsi je nepustila... Ale tatínku... Jak jen můžeš... Tatínku... Mlč, Šlehačko!" Všem došlo, že otec plísní dceru. Škvíra pode dveřmi opět zesvětlala, usmála se a otevřela dveře. Na práh se vysypala vůně a rozběhla se ulicí. "Honem dovnitř! Právě pečeme," pobízel je kdosi a utíral si ruce do zástěry. Adam s Mafiáncem vešli. "Jmenuji se Sladký, jsem cukrář," představil se cukrář Sladký. "A to je moje dcera Šlehačka. Nezlobte se, že vás..." Adamovi a Mafiánci se vzpříčil dech. Krása! V jantarových papučích, lasturám podobných, karamelových! Zamžikalo jim před očima. Srdce neposedné! Jen jen se roztrhnout! Překráska! Proklana! První se skácel Adam. Když se k zemi hroutil Mafiánec, měl již cukrář čas přiskočit a zachytit ho... Oba se probrali až v křesílkách cukrářovy pracovny. Mezi nimi, na obyčejné cukrářské sesli, seděl Sladký cukrář, ukazovák kolmo na rtech. "Pst! Pst!" Adam a Mafiánec se ale chtěli tolik tolik ptát! Překráska ani Proklana ani Šlehačka v místnosti nebyla. "Pst!" ukazovák opustil cukrářovy rty a namířil na protější stěnu. Od podlahy ke stropu byla zastavěna velkými osvětlenými terárii. Adam i Mafiánec se naráz otočili k cukráři: "Kdo byla ta..." "Pst! Právě se třou. Máte štěstí! Málokdo má to štěstí vidět je při tom. Pst!" cukrář se na ně tajuplně usmál: "Pojďte." Vzal Adama a Mafiánce za ruku a co nejtišeji, po špičkách špiček, je vedl k teráriím. Jedno z nich bylo zvlášť krásně zařízené; vystláno cukrovou vatou, ozdobené kyselými stromky obsypanými arašídovými pupínky a boubelemi. V karamelovém jezírku se zrcadlilo větrové nebe. Krásné terárium. V pravém zadním rohu, na piškotovém loži seděl zázračně mladý Ňugát. Hodinářským pilníčkem si hladil čokoládový nehet. Naproti, u zrcadla v rámu z tureckého medu, se česala mladičká Kremrole. Krásná až k nakousnutí. Zralá, zázračná. Ňugát odložil pilník i nehet. Došel těsně ke Kremroli a něžně ji políbil na klíční kost. Kremrole se zachvěla. "Ach, Ňugáte..." Ňugát vzal Kremroli do náruče a jako pírko ji odnesl na piškotové lože. Opatrně ji položil do kokosových polštářů. Rozepnul šmolkově sněhovou košilku. Jen natolik, aby Kremroli mohl políbit žluté bříško. Kremrole se nebránila, jenom odhodila ruce. Ňugát porozepnul košilku o kousek níž a políbil Kremroli šlehačkový klín. Kremrole žhavila a mhouřila oči. Když se jí Ňugát dotkl ještě níže, jedním pohybem ze sebe strhla zbylou šmolku. Ňugát přestal vidět a slyšet. Všechny smysly přestaly mít smysl. Líbal ji všude, kde dovolila. A Kremrole nezakazovala nic! Naopak. Oči zavřené, dovolila. Ňugát začal třást chvět. Jako unavený jelen před posledním pokusem uniknout psům. "Ach, Kremrole..." Ňugát začal tušit blízký konec, plakal teď celým tělem. Celé tělo podal Kremroli, rozprostřel se, daroval. Oba spojili své zázraky v jeden. Ňugát ale zemřel celý... "No a je to," promluvil cukrář Sladký nahlas a civilně. "Máme kremroli s ňugátovou polevou!" Rozsvítil v místnosti a mnul si ruce. Adam na něj zíral, jako by ho už někde viděl. "To...," koktal a ukazoval do terária na piškotové lože. Po divokém milování se změnilo v chumel vlhkých rozmáčených piškotů. Uprostřed ležel voňavý výsledek překrásná kremrole s ňugátovou polevou. "Jsem cukrář průkopník!" řekl hrdě cukrář Sladký a zhoupl se na špičkách. I Mafiánec mezitím našel řeč. "Krásné!" řekl doslova. "Ale kde je vaše dcera! Jak jste k ní přišel!!" Poslední slova už téměř křičel. Cukrář se na něj polekaně podíval: "Moje dcera? No, moje dcera je moje dcera. Udělal jsem si ji." "Lžete!" Mafiánec ze srdcové kapsy vytáhl fotografii Proklany a podržel ji cukráři před očima. Cukrář mu vzal fotografii opatrně z prstů, nasadil si brýle. "Ta podoba, ta podoba. Až na...," řekl. "Prosím, zavolejte svoji dceru!" To řekl Adam... Vešla jinými dveřmi, než čekali. "Přál jste si, tatínku?" ozvala se za jejich zády a o Mafiánce se opět pokusily mdloby. "Podívej, Šlehačko," podal cukrář dceři fotografii Proklany-Překrásky. Mafiánec se třásl, Adam začínal. Šlehačka si pomalu fotografii prohlížela. Centimetr po centimetru. "Takové šaty nemám. Ale jsem to přeci já, či ne?" zeptala se bezelstně. "Jistěže jsi to ty, Proklano!" zašeptal Mafiánec. Šlehačka pohlédla z otce na Mafiánce. Mafiánec se otočil k cukráři. "Je to ona! A ví bůh, jak se dostala sem! A ví bůh, proč jí říkáte Šlehačko! Je to Proklana, moje Proklana, rozumíte!!" křičel, opět na okraji záchvatu. Cukrář se ještě jednou podíval na fotografii a ještě jednou na Mafiánce. "Začínám chápat," řekl a pomáhal Mafiáncovi do křesla. Mafián seděl bez vlády v křesílku a nepřítomně se díval na Šlehačku. Adam stál k ději raději otočen zády. Cukrář si přisunul druhé křesílko k Mafiánovu. "Všimněte si očí té ženy na fotografii. Jsou všechny modré, překrásně modré." Mafián přisvědčil. "Tak a teď se podívejte, pozorně podívejte do očí Šlehačce...," požádal cukrář ještě. Adam zpozoroval to, co měl zpozorovat Mafiánec, a rozplakal se jako každý muž na jeho místě. Mafián se ani nehýbal a zapomněl dýchat. Cukrář mu jemně zatřásl předloktím: "Všiml jste si toho rozdílu?" Mafián nereagoval. "Šlehačka má jedno oko modré, ale druhé... ale druhé... no?" pomáhal mu cukrář. "Lila," špitl Mafiánec n jenom křeslo ho zachránilo před pádem na zem. Adam doplakal. "Došla mi totiž šmolka," řekl cukrář Sladký na omluvu... Evangelium a ostružina (1999) VLASTIMIL TŘEŠŇÁK: PLONKOVÁ SEDMIČKA (ukázka z knihy písňových textů) On, vlasatý parazit, zažil něco vzdáleně podobného, ovšem ne na severu Švédska, ale v jedné vesnici poblíž Kladna. Text není parafráze Franze Kafky. Zeměměřič, tím se na tři týdny stal pouze kvůli razítku zaměstnavatele v občanském průkazu... ZEMĚMĚŘIČ Na osobním oddělení úřednice dešifrovala stránky mého občanského průkazu telefonem se kohosi ptala kam mě přidělí Ten na drátě řekl Moment, zavolám šéfovi! v pauze mně paní sdělila že mám volnou sobotu a neděli Z úst mi vyhrklo zdvořilé Děkuju! z telefonu se ozvalo Bude to hned! zbytečně jsem dodal že tedy v sobotu nepřijdu nato mě šéf přidělil k partě která touží změřit svět Byl pátek třináctého a já si začal říkat figurant byl pátek třináctého bylo to shůry dáno Ještě dvakrát jsem se dosyta vyspal ještě dvakrát se nasnídal a bylo pondělí ráno Ve vsi blízko Kladna jsem začal svou pouť kolem Země se zeměměřičským nářadím na rozblácené návsi Připad mi úkol aby tyčka stála rovně a šéf zakreslil patník do speciální vojenské mapy pro psy Ze dvaceti metrů na mě šéf volal Kolik? a já mu po větru odpovídal Třicet! Tyčka stála v louži a já po kotníky vody šéf zvědavec počítal kolik má náměstí v pase Se zeměměřičským křížem jsem jak mučedník běhal v poli změřili jsme mez a šéf zavolal Oběd! vytáhl salám, chléb a pytlíček soli sedl si na zem a zavolal mě k sobě Mezi sousty vyzvídal Tak jak se ti tu líbí? já rozhodím ruce a povídám Ale to víte... Máš tu les, nebe i hospodu tak co ti tady chybí? sedl jsem si vedle něj a povídám Ale to víte... Já sám už třicet let takhle denně šlapu povídá šéf a ukazuje na zem Slíbil jsem mu že si o dobírce koupím jeho mapu zasmál se, vstal a povídá Jdem! Se zeměměřičským křížem jsem jak mučedník běhal v poli se zeměměřičským křížem v poli... ...přítel bezdomovec Alexandr K., vulgo ,Vlado`, neutekl ani do emigrace, ani neemigroval do svazu mládeže, ale na studia historie. Ani ne tak pro studia sama, jako spíš kvůli střeše nad hlavou, kvůli posteli na studentských kolejích. Vyfasoval pokoj kdesi na Petřinách, pokoj s překrásným výhledem na Prahu. Jako spolubydlícího pak vyfasoval jistého mlčenlivého Brňáka. Bůhví co a zdali studoval, byl vídán hlavně ve studentské menze. A tenhle mlčenlivý Brňák se každé ráno v pokojíku na kolejích postavil k otevřenému oknu, před sebou překrásné panoráma Prahy, protáhl se, poškrabal ve vlasech a vzdychl: ,Jó, Brno!' Pak už prý celý den svým brněnským hantecem mlčel. Plonková sedmička (1998)