MICHAL VIEWEGH: ŠVÉDSKÉ STOLY ANEB JACÍ JSME "Povaha každého národa je více méně živým tajemstvím... Českou národní povahu jsme sami dlouho hledali jako nějaký rukopis založený v knihovně. Hledali jsme ji tu v lidové písni, tu v obrázcích na skle, v truhlách, v Národopisném muzeu, hledali jsme se složitě a namáhavě v Českých bratřích, splétali jsme emblémy z ocasů lva na našem znaku, hlásali jsme připojení na českou duchovní tradici, o které jsme dobře nevěděli, jaká je a v čem spočívá," napsal Ferdinand Peroutka už v roce 1923. "Moderní sociolog, který chce být hoden toho jména a který už přestal si představovat Čechy, ani sedí pod šumícími lípami, musí se rozhlédnout po živém, přítomném národě kolem, jak proudí ulicemi, pracuje v továrnách, kupuje, prodává a baví se." A jak se chová na zájezdech, dovolil bych si dodat po mnoha osobních zkušenostech. Jsem totiž bytostně přesvědčen, že kdyby moderní sociologové jezdili na organizované turistické zájezdy tak často jako já, už dávno bychom o našem národním charakteru věděli všechno. Jeden jediný zájezd se stravováním formou takzvaných švédských stolů - a bylo by po tajemstvích. Z pozorování Čechů před švédskými stoly by moderní sociologové mohli načerpat veškeré potřebné poznatky. Zbavili bychom se tak konečně některých odvěkých mýtu - například o naší údajně nebojovné, ba přímo holubičí povaze; tvrdím, že člověk, který alespoň jednou zažil Čechy v situaci, kdy během snídaně začala docházet šunka, by takový nesmysl nikdy nevyslovil. K zbourání jiného známého mýtu - o slovanské vzájemnosti - zase úplně stačí být náhodným svědkem toho, jak ruští manželé předběhnou českou rodinu ve frontě na vejce na slanině. S Ferdinandem Peroutkou je nicméně nutno v mnohém souhlasit, chování Čechů u snídaně či večeře leckteré jeho vývody nepřímo potvrzuje. Ano, naše zeměpisná poloha nás opravdu vydává všanc nejrůznějším vlivům: proč bychom se jinak nutili do nízkotučných jogurtů a do těch nechutných corn flakes, když ve skutečnosti bychom vůbec nejraději posnídali tradiční ostravskou klobásu s kremžskou hořčicí? Takže si dáme nejprve klobásku, a hned potom corn flakes a jogurt... Velikost našich snídaní ostatně výmluvně vypovídá o odvěké nejistotě naší národní existence. Francouzi nebo Američané, národy velké a silné, si mohou nandat okázale málo, ale Čech nikoliv. Radši se, Máňo, pořádně najez, kdo ví, co bude zejtra... Čím křehčí dějiny, tím bytelnější porce. A i kdybychom nakrásně žádnou hladovou zkušenost v genech neměli, je tu jiný podstatný argument: ten jogurt je úplně zadarmo! Čili ho buďto musíme sníst, nebo ho propašovat na pokoj (a k němu pro jistotu ještě dvě bábovky, talíř pršutu, ementál, máslo, pět housek a dva pomeranče). Je to opravdu tak zlé? Jsme opravdu takhle neomalení, sobečtí, vypočítaví a tak dále? Možná namítnete, že vaše zkušenost je jiná, že vy jste u švédských stolů viděli i Čechy zdvořilé, ohleduplné - ale nemylte se. Věřte člověku, kterému dva krajané zrovna minulý týden vyfoukli před nosem poslední oříškovou nutelu: Češi jsou smějící se bestie. Co říkáte? Co ti zdrženliví Češi, které jste viděli? Nesmysl. Ti už byli určitě po jídle. © převzato z knihy Michal Viewegh: Švédské stoly aneb Jací jsme, Petrov, Brno 200, str. 9 až 11