|
WOODY ALLEN: KDYBY BYLI IMPRESIONISTÉ DENTISTY
(Fantazie s přenášením temperamentů) Drahý Theo! Což se mnou život nikdy nebude zacházet slušně? Tonu v zoufalství. V hlavě mi tak buší! Paní Schwimmerová mě žaluje, protože jsem jí udělal můstek, jak jsem to cítil, a ne tak, aby se hodil do těch jejích směšných úst! Ano! Nemůžu pracovat na objednávku jako obyčejný řemeslník! Dospěl jsem k názoru, že její můstek musí být obrovský a zvlněný, plný divokých, explozívních zubů, vyrážejících všemi směry jako plamenné jazyky! A paní Schwimmerová se rozčiluje, protože jí můstek nepadne do úst! Je tak pitomě šosácká, že bych jí nejraději jednu vrazil! Pokusil jsem se jí tam vsadit protézu, ale trčí ven jako křišťálový lustr. Přesto mi připadá nádherná. A paní Schwimmerová tvrdí, že nemůže kousat! Co je mi do toho, jestli může kousat nebo ne! Theo, já už to takhle moc dlouho nevydržím! Nabídl jsem Cézannovi, aby se mnou sdílel ordinaci, ale on je starý a nemocný a neudrží instrumenty, které se mu musí přivazovat k zápěstí, jenže pak mu zase chybí přesnost, a jakmile se někomu dostane do úst, zvyráží víc zubů, než jich zachrání. Co mám dělat? Vincent Drahý Theo!Tenhle týden jsem dělal nějaké rentgenové snímky, které mi připadaly dobré. Viděl je Degas a nelíbily se mu! Říkal, že kompozice je špatná. Všechny kazy jsou prý nakupené v levém dolním rohu. Vysvětloval jsem mu, že ústa paní Slotkinové tak opravdu vypadají, ale on si nedal říct! Prohlásil, že rámy jsou odporné, že mahagon je na to prý moc masívní. Když odešel, roztrhal jsem ty snímky na kusy! Jako by to nestačilo, pokoušel jsem se o kořenový kanálek u paní Wilmy Zardisové, ale uprostřed práce na mě přišla deprese. Najednou jsem si uvědomil, že kořenové kanálky prostě dělat nechci! Zrudnul jsem a začala se mi točit hlava. Vyběhl jsem z ordinace ven na vzduch, kde se aspoň dalo dýchat! Nevím, co se dělo příštích pár dní, ale probudil jsem se na pobřeží. Když jsem se vrátil, seděla paní Zardisová pořád ještě v křesle. Dokončil jsem tu práci z pocitu povinnosti, ale nedokázal jsem se přinutit ji podepsat. Vincent Drahý Theo!Zase jednou potřebuji peníze. Vím, jak strašně Tě to musí obtěžovat, ale na koho se můžu obrátit? Potřebuji peníze na materiál! Pracuji teď téměř výhradně se zubařskými nitěmi, hodně přitom improvizuji a výsledky jsou vzrušující. Bože! Nezbyl mi ani halíř na novokain! Dneska jsem vytrhával řezák a musel jsem místo anestézie předčítat pacientovi Theodora Dreisera. Pomoz! Vincent Drahý Theo!Rozhodl jsem se sdílet ordinaci s Gauguinem. Je to dobrý dentista, specializuje se na můstky a zřejmě si mě velmi oblíbil. Vyjadřoval se velice pochvalně o mé práci na panu Jay Greenglassovi. Jestli se pamatuješ, plomboval jsem mu dolní sedmičku, ale pak se mi ta plomba znelíbila a chtěl jsem ji zase vytáhnout. Greenglass se zatvrzele bránil a dostalo se to až k soudu. Šlo o právnický problém, kdo je vlastníkem té plomby. Na radu svého advokáta jsem Greenglasse chytře žaloval o celý zub a pak jsem se spokojil s plombou. Někdo ji viděl, jak se povaluje v koutě ordinace, a chce ji vystavit! Dokonce se už mluví o retrospektivní výstavě! Vincent Drahý Theo!Myslím, že byla chyba dávat se dohromady s Gauguinem. Je to nevyrovnaný člověk. Pije kloktadlo ve velkých dávkách. Když jsem ho z toho obvinil, zmocnila se ho zuřivost a strhl mi ze zdi diplom. V klidnější chvíli jsem ho přesvědčil, abychom šli plombovat zuby do přírody. Pracovali jsme na louce obklopeni zelení a zlatem. Udělal korunky slečně Angele Tonnatové a já udělal provizorní plombu panu Louisi Kaufmanovi. Tak jsme si tam společně pracovali na čerstvém vzduchu. Řady zářivě bílých zubů na slunečním světle! Pak zafoukal vítr a odvál panu Kaufmanovi do křovin tupé. Kaufman se po něm vrhl a shodil všechny Gauguinovy instrumenty na zem. Gauguin přičítal vinu mně a pokusil se mě udeřit, ale omylem strčil do pana Kaufmana, a ten se posadil na turbinovou vrtačku. Pan Kaufman proletěl bleskově kolem mě a vzal slečnu Tonnatovou s sebou. Následkem toho, Theo, mi advokátní firma Rifkin, Rifkin, Rifkin a Melzter nechala obstavit příjmy. Pošli, co můžeš. Vincent Drahý Theo!Toulouse-Lautrec je nejsmutnějším člověkem na světě. Ze všeho nejvíc touží stát se velkým dentistou a talent skutečné má, ale je příliš malý, aby dosáhl pacientům do úst, a příliš hrdý, aby se na něco postavil. S rukama nad hlavou slepě šátrá kolem rtů svých pacientů a včera, když chtěl nasadit paní Fittelsonové korunky, umístil jí je na bradu. Další novinky jsou, že můj starý přítel Monet odmítá pracovat na čemkoli kromě velikých, převelikých úst a Seurat, který je velice náladový, si vyvinul metodu čištění jednoho zubu po druhém, dokud nevytvoří to, čemu říká "plná, čistá ústa". Je v tom určitá architektonická solidnost, ale je to skutečně dentistické dílo? Vincent Drahý Theo!Zamiloval jsem se. Minulý týden přišla Claire Memlingová na pravidelnou preventivní prohlídku. (Poslal jsem jí lístek se zprávou, že už uplynulo půl roku od její poslední prohlídky, i když jsou to teprve čtyři dny.) Theo, ona mě dohání k šílenství! Jsem zdivočelý touhou! Ten skus! Nikdy jsem takový skus neviděl! Její zuby do sebe přesně zapadají! Ne jako u paní Itkinové, která má dolní chrup o dva centimetry před horním, takže její předkus připomíná vlkodlaka! Ne! Claiřiny zuby skousnou a zapadnou do sebe! Při něčem takovém věříš, že Bůh doopravdy existuje! A přitom zase není příliš dokonalá! Není tak bezchybná, aby byla nezajímavá. Má mezeru mezi dolní devítkou a jedenáctkou. O desítku přišla v dospívání. Najednou, bez sebemenšího varování se jí začala kazit. Ten zub se dal odstranit celkem snadno (vlastně jí vypadl během řeči) a už nikdy nebyl nahrazen. "Nic by nemohlo nahradit desítku dole. Byl to víc než zub, byl to do té doby celý můj život." O tom zubu už se pak v její dospělosti zřídkakdy mluvilo, a myslím, že se mnou o něm byla ochotná mluvit jen proto, že mi věří. Ach, Theo, já ji miluji. Díval jsem se jí dnes do úst a najednou jsem byl zase jako nervózní medik a padaly mi tam tampóny a zrcátka. Pak jsem ji objal a ukázal jí, jak se správně čistí zuby. Ten malý sladký hlupáček byl zvyklý držet kartáček nehybně a pohybovat hlavou ze strany na stranu. Příští čtvrtek jí dám rajský plyn a požádám ji, aby se za mě provdala. Vincent Drahý Theo!Opět jsme se s Gauguinem chytli a on odjel na Tahiti. Právě trhal zub, když jsem ho vyrušil. Opíral se kolenem panu Natu Feldmanovi o hrudník a kleštěmi svíral jeho pravou horní stoličku. Došlo k obvyklému zápasu a já jsem naneštěstí právě v tom okamžiku vešel a zeptal se Gauguina, jestli neviděl můj plstěný klobouk. Gauguin ztratil koncentraci, povolil sevření zubu a Feldman té chvilkové nepozornosti využil, vyskočil z křesla a prchl z ordinace. Gauguin byl úplně nepříčetný! Držel mi hlavu pod rentgenem celých deset minut a několik dalších hodin jsem nedokázal mrknout oběma očima současně. Teď jsem sám. Vincent Drahý Theo!Vše je ztraceno! A dnes měl být ten velký den. Chtěl jsem požádat Claire, aby si mě vzala, a byl jsem trochu nervózní. Vypadala nádherně v bílých organtýnových šatech, v slaměném kloboučku a s ustupujícími dásněmi. Jak seděla v křesle se sondou v ústech, rozbušilo se mi srdce. Chtěl jsem být romantický. Ztlumil jsem světlo a pokoušel se přejít v konverzaci k rozverným tématům. Oba jsme si dali trochu rajského plynu. Když se mi zdálo, že nastala pravá chvíle, podíval jsem se jí přímo do očí a řekl: "Vypláchněte, prosím." A ona se rozesmála! Ano, Theo! Smála se mi a pak se rozzlobila! "To si myslíte, že bych si před takovým člověkem, jako jste vy, vypláchla? To se povedlo!" Řekl jsem: "Prosím, vy mě nechápete." Ona řekla: "Chápu vás až moc dobře! Nikdy bych si nevypláchla před nikým kromě diplomovaného zubního lékaře! Když si jen pomyslím, že bych si vypláchla tady! Nesahejte na mě!" A potom s pláčem utekla: Theo! Já chci umřít! Když vidím svou tvář v zrcadle, nejraději bych ji neviděl. Neviděl! Doufám, že se máš dobře. Vincent Drahý Theo!Ano, je to pravda. To ucho, co je na prodej v obchodě se žertovnými předměty bří Fleischmanů, je moje. Asi to byla hloupost, ale chtěl jsem minulou neděli poslat Claire dárek k narozeninám a všude měli zavřeno. Ach, bože. Někdy lituji, že jsem neposlechl otce a nestal se malířem. Není to moc vzrušující, ale aspoň je to pravidelný život. Vincent (z angličtiny přeložil Michael Žantovský) |