RICHARD BRAUTIGAN: V MELOUNOVÉM CUKRU (ukázka) MELOUNOVÉ SLUNCE Probudil jsem se dřív než Pauline a natáhl si montérky. Oknem dopadl do místnosti srpek šedého slunce a ležel tiše na podlaze. Přešel jsem k němu a vstoupil do něj, a pak jsem měl nohu šedou. Vyhlédl jsem z okna přes pole, borový les a město k Zapomenutým podnikům. Všechno tonulo v šedi: krávy pasoucí se na lukách, střechy srubů, vysoké štětovnice v Zapomenutých podnicích, to všechno vypadalo jako prach. Ba i vzduch byl šedý. U nás se děje se sluncem zajímavá věc: každý den svítí jinou barvou. Nikdo neví, proč tomu tak je, dokonce ani Charley. Pěstujeme melouny v různých barvách, jak nejlépe umíme. Děláme to takhle: ze semen šedých melounů, sklizených za šedého dne a za šedého dne opět zasazených, vyrostou další šedé melouny. Je to skutečně jednoduché. Barvy dnů a melounů následují takhle: Pondělí: červené melouny. Úterý: zlaté melouny. Středa: šedé melouny. Čtvrtek: černé, bezzvuké melouny. Pátek: bílé melouny. Sobota: modré melouny. Neděle: hnědé melouny. Dnes bude den šedých melounů. Nejraději mám zítřek: černé, bezzvuké melounové dny. Když je krájíte, nevydávají sebemenší zvuk a jsou velmi, velmi sladké. Výborně se hodí pro výrobu němých předmětů. Pamatuji, že jeden člověk dělával z černých, bezzvukých melounů hodiny a jeho hodiny mlčely. Vyrobil šestery sedmery hodiny a pak umřel. Jedny z těch hodin visí nad jeho hrobkou. Zavěšeny na větvi jabloně se pohupují ve větru, jenž vane hned po proudu, hned proti proudu řeky. Čas už přirozeně neukazují. Zatímco jsem si obouval boty, Pauline se vzbudila. "Dobré jitro," protřela si oči. "Ty už jsi vzhůru? Kolik může být hodin?" "Asi šest." "Musím dnes ráno uchystat v jáMORU snídani," řekla. "Pojď sem a dej mi pusu a pak mi povíš, co bys rád k snídani." (z angličtiny přeložila Olga Špilarová)