GUSTAV MEYRINK: GOLEM "Poslyšte, rabíne - odpusťte: Pane Hillele, chtěl jsem říci," začal Zwakh za chvíli znovu, a jeho hlas zněl nápadně vážně, "už dlouho jsem se vás chtěl na něco zeptat. Nemusíte mi odpovídat, kdyby se vám nechtělo nebo kdybyste nesměl - - -" Šemaja se vrátil pomalu ke stolu a hrál si se sklenkou vína - nepil, možná že mu to zakazoval židovský rituál. "Klidně se ptejte, pane Zwakhu." " - - Víte něco o židovském tajném učení, o kabale, Hillele?" "Jen málo." "Slyšel jsem, že existuje dokument, z něhož je možno se kabalu naučit: jmenuje se Zohar - -" "Ano, Zohar - kniha lesku." "No vidíte, tady to máme," začal láteřit Zwakh. "Jestli to není do nebes volající nespravedlnost, že spis, který prý obsahuje klíč k pochopení bible a k blaženosti -" Hillel ho přerušil: "- jen některé klíče." "No dobře, ale přece jen nějaké! - No, a že prý ten spis je pro svou vysokou cenu a vzácnost přístupný zase jenom bohatým? V jednom jediném exempláři, který ještě ke všemu vězí v londýnském muzeu, jak jsem se dozvěděl? A nadto napsaný chaldejsky, aramejsky, hebrejsky - nebo co já vím jak ještě? Měl jsem například já kdy v životě příležitost naučit se ty řeči anebo se dostat do Londýna?" "Zaměřil jste své veškeré tužby tak výlučně na tento cíl?" zeptal se trochu posměšně Hillel. "Abych řekl pravdu - ne," přiznal Zwakh trochu zmaten. "Pak byste si neměl stěžovat," řekl Hillel suše, "kdo tak volá po duchu každým atomem svého těla - jako dusící se po vzduchu - ten nemůže nahlédnout do tajemství božích." Přesto by měla existovat kniha, která by obsahovala všechny klíče k hádankám onoho světa, a ne jen několik, prolétlo mi hlavou a moje ruka si automaticky hrála s pagátem, který jsem stále ještě nosil v kapse, ale dřív než jsem mohl svou otázku vyslovit, už ji pronesl Zwakh. Hillel se znovu záhadně usmál: "Každá otázka, na kterou se člověk ptá, je zodpovězena v témž okamžiku, kdy si ji v duchu položil." "Pochopil jste vy, co tím míní?" otočil se ke mně Zwakh. Neodpověděl jsem a zatajil jsem dech, aby mi neuniklo ani slovo z Hillelovy řeči. Šemaja pokračoval: "Celý život není nic jiného než otázky, které dostaly tvar a které v sobě nesou zárodek odpovědi - a není nic než odpovědi, které jsou obtěžkány otázkami. Kdo v něm vidí něco jiného, je blázen." Zwakh uhodil pěstí do stolu: "Ano, přesně tak: otázky, které zní pokaždé jinak, a odpovědi, kterým každý jinak rozumí: "Právě o to jde," řekl přátelsky Hillel. "Všechny lidi kurýrovat jednou lžičkou - to je výsada doktorů. Tázající dostane takovou odpověď, jakou potřebuje: jinak by lidské bytosti nešly cestou své touhy. Myslíte si snad, že naše židovské knihy jsou napsány výlučně souhláskami jenom z nějakého rozmaru? Každý ať si sám k tomu najde tajné samohlásky, které jenom jemu jedinému odhalí určitý smysl - jestli nemá živé slovo ustrnout v mrtvé dogma." Loutkář se prudce ohradil: "To jsou jen slova, rabíne, slova! Ať jsem pagát ultimo, jestli jsem z toho moudrý." Pagát!! - To slovo do mne udeřilo jako blesk. Leknutím jsem málem spadl se židle. Hillel se vyhnul mým očím. "Pagát ultimo? Kdo ví, jestli se tak nakonec nejmenujete!" doléhala ke mně Hillelova řeč jako z velké dálky. "Nikdy si člověk nemá být tak moc jistý svou věcí. - Ostatně, když už mluvíme o kartách: Pane Zwakhu, hrajete taroky?" "Taroky? To se ví. Od malička." "Pak se tedy divím, jak se můžete vyptávat na knihu, v níž by byla celá kabala, když jste ji sám přece měl tisíckrát v ruce." "Já? V ruce? Já?" - Zwakh se chytil za hlavu. "Ano, vy! Nevšiml jste si nikdy, že taroková hra má dvacet dva trumfů - přesně tolik, kolik má hebrejská abeceda písmen? Nejsou na našich českých kartách ještě navíc obrázky, které jsou zcela zřetelně symboly: blázen, smrt, ďábel, poslední soud? - Jak hlasitě, milý příteli, byste vlastně chtěl, aby vám život křičel do uší odpovědi? - - Co jste ostatně nemusel vědět, je to, že ,tarok` nebo ,tarot` znamená asi tolik jako židovská ,tóra` - zákon, nebo staroegyptské ,tarut' - tázaný, a v zendštině slovo ,tarisk` - žádám odpověď. - Ale měli by to vědět učenci, dřív než prohlásí, že taroky pocházejí z doby Karla VI. - A jako je pagát první kartou ve hře, tak je člověk první postavou ve své vlastní obrázkové knize, je svým vlastním dvojníkem: - - hebrejské písmeno alef, vytvořené podle podoby člověka, ukazuje jednou rukou k nebi a druhou k zemi a vlastně znamená: ,jaké je to nahoře, takové je to i dole: jaké je to dole, takové je to i nahoře`. - Proto jsem předtím řekl: kdo ví, jestli se skutečně jmenujete Zwakh a ne ,pagát` - nezakřikněte to." - Hillel se přitom díval pořád na mě a já tušil, jak se pod jeho slovy otvírala propast nových a nových významů. "Nezakřikněte to, pane Zwakhu! člověk se může dostat do temných chodeb, z nichž ještě nenašel cestu zpátky nikdo, kdo - u sebe neměl talisman. Pověst vypráví, že jednou vstoupili do říše temnoty tři muži, jeden zešílel, druhý oslepl, jenom ten třetí, rabín ben Akiba, se vrátil živ a zdráv domů a vyprávěl, že potkal sám sebe. Už tolik lidí, řeknete, potkalo sama sebe, například Goethe, obvykle na místě nebo na nějaké lávce, která vedla z jednoho břehu na druhý - a díval se sobě do očí a nezešílel. Ale potom to byl právě jen odraz vlastního vědomí a ne pravý dvojník: ne to, čemu se říká ,dech kostí` čili ,habal garmin`, o kterém stojí psáno: Tak jak byl pohřben, a aniž jeho kosti zpráchnivěly, tak vstane z mrtvých v den posledního soudu." - Hillelův pohled se zavrtával stále hlouběji do mých očí. - "Naše babičky o něm říkají: ,Bydlí vysoko nad zemí v místnosti bez dveří, jen s jedním oknem, odkud není možno se dorozumět s lidmi. Kdo jej dokáže ovládnout a - - umírnit, ten se stane dobrým přítelem sám sobě.` - - - A pokud jde o ty taroky, tak to přece víte právě tak dobře jako já: každému hráči padnou karty jinak, kdo ale správně použije trumfy, ten tu partii vyhraje - - - . Ale teď už pojďte, pane Zwakhu! Musíme jít, jinak vypijete mistru Pernathovi všechno víno a pro něho už nezbude nic." (z němčiny přeložila Eva Pátková)