FRANCESCO PETRARCA: A ON NAPODIV ŽIJE DÁL, ODSOUZEN TOLIKO K BOLESTI, STEJNĚ JAKO JEHO LOUTNA Ty oči, k nimž se vroucně vracela, má píseň: paže, ruce, nožka malá, ta tvář, jež od davu mě dělívala, až změnila mou mysl docela, vlas, který linul zlato do čela, ústa, v nichž úsměv archandělský sálá, jímž pokaždé se země rájem stala... To vše je už jen hrstka popela. A jen já bídný trapně dále žiji, na moři sám, bez milovaných hvězd, loď bez kormidla, do níž vichry bijí. O lásce sladké dozpíváno jest, vyprahl pramen známých melodií. A loutnu svou mám už jen pro bolest. (z italštiny přeložil Václav Renč)