PUBLIUS OVIDIUS NASO: PROMĚNY SALMAKIS A HERMAFRODÍTOS ... Bohyně Afrodíté kdys Hermovi zrodila syna. Najády vychovávaly pak na Ídě hošíka toho, který podobu měl, již v otci i matce lze spatřit, proto on Hermafrodítos své jméno po obou dostal. Jakmile dospěl pak patnácti roků, sám opustil hory, jež mu domovem byly, a s nimi i pěstounky ídské. Po městech neznámých bloudil, rád vídával neznámé řeky, neboť záliba v chůzi mu menšila útrapy cesty. Došel až do Lykie a k sousedícím s ní Kárům. V Kárii uvidí pramen, jenž vodou čistou až na dno tvořil rozkošnou tůň, v níž nerostlo rákosí bažin, ani sítiny žádné, ni vodní neplodné býlí. Voda je průhledná zcela, kol dokola po krajích tůně bujný se rozkládá trávník a rostliny, zelené stále. Víla zde bydlí, však neschopna je zvěř lovit a střílet, nezvyklá napínat luk, ni s družkami závodit v běhu, jediná z Najád a Dryad je neznámá Dianě rychlé. Častokrát víly, jak vypráví pověst, ji povzbuzovaly: "Salmakis, kopí se chop neb toulce malovaného, přeruš nečinnost svou a otuž se obtížným lovem!` Ale ta nevzala kopí a nevzala barevný toulec, ani obtížnou honbou čas prázdný nevyplňuje. Časem své spanilé údy si omývá pramenem čistým, hřebenem zimostrázovým si častokrát česává vlasy, dívá se v zrcadlo vody a táže se, zda jí to sluší. Jindy v průhledný šat si zahalí panenské tělo, lehne si na měkkou trávu neb na měkkou podušku listí. Často květiny trhá. I tehdy je trhala právě, když v tom spatřila hocha a hned ho toužila míti. K němu ač spěchala přijít, dřív přece však nepřišla k němu, pokud se neupravila a na šat se nepodívala, tvář dokud nenaladila a nebyla hodna slout krásnou. Pak jej osloví teprv: ,Ó hochu, jenž nejspíše bohem měl by ses zdát, a jsi-li již bohem, jsi Cupido jistě. Jsi-li však smrtelník jen, pak šťastni jsou rodiče tvoji, šťasten bratr je tvůj a sestra, máš-li snad jakou, stejně i pěstounka tvá, jež obě jsou šťastny tvou krásou. Daleko blaženější však nad všecky byla by jistě budoucí nevěsta tvá, již uznal bys za hodnou sňatku. Máš-li nevěstu již, pak popřej mi rozkoše tajné, nemáš-li, ať jsem to já, a do jedné ložnice vstupme!` Potom umlkla víla a jinoch se uzarděl studem, nevěděl, co je to láska; však ruměnec studu mu slušel. Barvu tu jablka mají, jež visí na slunném stromě, nachem zbarvená sloň neb narudlý bělostný měsíc, jemuž nadarmo pomáhá k lesku hřmot kovových puklic. Polibků sesterských aspoň když od něho žádala víla a když kol bělostné šíje mu ovíjela už ruce, ,Přestaň, sic prchnu,` jí řekl, ,a opustím tebe i místo.` V leknutí Salmakis praví: ,To místo ti, cizinče, nechám volné!` Pak obrátí krok a naoko odchází, ale přitom se dívala zpět a sotvaže v dohledu byla, skryla se v houští a klekla si tam. I myslil si jinoch, že je už sám a nikdo ho nevidí, proto tam běhá po měkké trávě sem tam a chvilkami do hravých vlnek špičky namáčí nohou, pak po kotník ponoří nohy, brzy však příjemnou vlahostí vody jsa do tůně lákán, jemný si z něžných údů šat svlékne a odloží stranou. Tehdy se obzvlášť jí líbil. I zaplála Salmakis touhou po jeho nahé kráse; i oči jí třpytivě planou, tělo tím průzračným proudem mu prosvítá, tak jako pod sklem obraz ze sloní kosti či lilií bělostné květy. Salmakis netrpělivá jen stěží teď může se zdržet ve své šílené touze a nestisknout jinocha na hruď. Zatím si Hermafrodítos už pošplíchal dlaněmi tělo, rychle do vody skočí a s rozkoší pažemi máchá. ,Vyhrála jsem, tys můj!` tak vykřikne nymfa a ihned daleko odhodí šat, hned vrhne se do vln a chlapce drží, ač se jí brání, a v zápase polibky krade, podkládá pod něho ruce a přesmoc se dotýká prsou, hned sem, hned zase tam se ovíjí okolo něho. Konečně, když se tak vzpínal a chtěl se jí vymanit z loktů, obemkne chlapce jak had, jenž unášen Iovovým orlem od země do výše k nebi, i hlavy i nohy mu opne, sevře mu ocasem pružným i mohutně rozpjatá křídla, nebo jak břečťan kol vysokých stromů se dokola vine, aneb jak polyp když soupeře svého, jejž pod vodou chytne, chapadly roztaženými blíž k sobě ze všech stran svírá. Jinoch však vzdoruje dál a odpírá touženou rozkoš nymfě; ta naléhá stále, naň celým svým tělem se tiskne, tulí se k němu a praví: ,A třeba se vzpírej, zlý chlapče, nemůžeš uniknout přec! To rozkažte, bozi, ať nesmí odloučit žádný den jej ode mne, od něho mne zas!` Bohové splnili prosbu a spletená obou jich těla v jediné tělo se spojí a obdrží podobu jednu, jakou vidívá ten, kdo větev roubuje s větví: obě srůstají spolu a s růstem pospolu sílí. Jakmile objetím pevným se jejich sloučily údy, oni už nejsou dva, však mají podobu dvojí, nejsou již muž ani žena, hned tím, hned oním se jeví. Když tedy viděl, že vodou, kam sestoupil ještě jsa mužem, stal se pak hermafrodítem, že údy mu zženštily v proudu, pozdvihl ruce a volal, však hlasem už nikoli mužským: ,Otče Herme a Venuše matko, mně učiňte kvůli, mně, jenž po vás jméno jsem po obou obdržel, aby kdokoli z mužů vejde v ty proudy, jak polomuž vyšel, naráz ať zženštilým je, kdo touto zde vodou se smočí.` Rodiče vyslechli prosbu a synovi dvoupohlavnímu splnili přání: ten pramen hned napustí nečistým kouzlem." (z latiny přeložil Ivan Bureš)