MARCEL PROUST: HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU Swann rozhodně trpěl tím, jak s ním teď Odette jedná, lhostejně, roztržitě, podrážděně; ale neznal své utrpení; Odette vůči němu ochladla postupně, den po dni, proto by byl mohl změřit hloubku změny, která se s ní stala, jen tenkrát, kdyby si proti dnešnímu obrazu postavil obraz Odette, jaká byla na začátku. Tato změna, to byla jeho hluboká, tajná rána, která ho pálila dnem i nocí, a jakmile cítil, že jeho myšlenky procházejí příliš blízko ní, rychle je obrátil na jinou stranu z obavy, že by příliš trpěl. Říkal si sice abstraktně: "Byl čas, kdy mě Odette víc milovala," ale nikdy o tom čase znovu neuvažoval. Stejně jako byl v jeho pokoji prádelník, na který se záměrné nedíval, vyhnul se mu, když vcházel a vycházel, protože v jedné zásuvce byla zamčena chryzantéma, kterou mu dala první večer, kdy ji doprovodil, a dopisy, kde mu říkala: "Že jste zde nezapomněl i své srdce, to bych vám nevrátila," a "Kdykoli mě budete potřebovat, v kteroukoli denní a noční hodinu, kývněte na mne a naložte s mým životem podle své vůle," tak i v jeho nitru bylo místo, k němuž se nesměl v myšlenkách nikdy přiblížit, a bylo-li třeba, musel jít kolem něho oklikou v podobě dlouhého zdůvodňování, jen aby nemusil přes ně: bylo to místo, kde žila vzpomínka na šťastné dny. (z francouzštiny přeložil Josef Heyduk)