|
VÁLMÍKI: RÁMAJÁNA (ukázky)
Když slunce vstalo, osvěženi vodami, jež vůní lotosovou vábně voněly, uctili všichni božstva podle předpisů, pak k nohám asketů se zbožně sklonili. Podala Sítá bratrům toulce zdobené, zvučivé luky, meče jasně svítící a podle rady asketů šla trojice po toku řeky Mandákiní pozvolné, kde čluny - velké květy vod - se blýskají. Les v květu kořínky a plody oplýval, v něm krotká hejna ptačí vzduchem kroužila a stáda zvěře hemžila se bohatě. V jezerech čistých rozkvétaly lotosy, potůčky vábily zrak, pávi jásali. Lahodnou řečí řekla Sítá manželu: "Když zřím tě ve zbrani, jsem plna obavy, že šípů užiješ, když v dosah přijde zvěř. Zbraň sama rozpaluje v muži odvahu, též oheň vzrůstá, když naň dřeva naložíš. - Žil kdysi v krásném háji čistý asketa; v podobě bojovníka přišel jednou bůh, chtě zkoušet světce, meč svůj dal mu v úschovu. Do lesa nosil asketa zbraň svěřenou, by dobře chránil vzácnou boží zástavu. Pomalu mysl krutostí se plnila, mizelo svaté odhodlání k pokání, až s cesty přikázání sešel poustevník. - Jen z lásky toto říkám tobě k výstraze. Zde v lese máme jako kajícníci žít, zákony lesa řid' se proto s Lakšmanou: V Ajódhji znovu budeš plnit příkazy, jež válečníkům ukládá stav kšatrijský! Svět celý na zákonech svatých spočívá; je třeba omezit se, duši ovládat!" "Štěstí se nezískává lehce v životě," děl spravedlivý Ráma k Síté šlechetné. "Já slíbil poustevníkům; že je ochráním. I v lesích musím plnit příkaz kšatrijů. Nezruším nikdy slovo, pokud budu živ! Mně pravda je vždy svatá, spíše umřel bych, spíš tebe ztratil, než bych někdy zrušil slib." ... vůz kázal připravit, meč, kopí, šípy, luk a čtrnáct tisíc zhoubných mocných rákšasů, proslulých, v bojích vítězných a nezdolných. - Tmou zakryla se kolem celá krajina, zem zachvěla se v hloubi ve svých základech. Lakšmanu vybízel, ať vezme šípy, luk a se Sítou jde ihned v nepřístupnou skrýš. Sám oblekl se rychle v krunýř zářivý, že svítil jako velký oheň v temnotách. - divoce hučíc, strašným Kharou vedené. Déšť šípů vyslal rychle na ně hrdina; jak blesky míhaly se šípy perutné, zdobené zlatem, prudké, život ničící. Do těla vnikaly, krví se barvily, prapory srážely, brnění bortily, vojíny ničily, k Jamovi srážely. Prchali démoni, zmateně hučeli. Luk velký napjal, metal šípy železné, jež krve byly dychtivy, jak hadi zlí, že jimi zacloněná byla obloha. - Zasáhl Khara Rámu všemi střelami, jak ostrým bodcem mahaut slona udeří. Necouvl neochvějný Ráma před sokem, vždyť neustoupí před zajícem statný lev. Byl krunýř rozbit, rozražen byl Rámův luk. Vítězně jásal Khara v strašném zápase. když rudá krev se řinula mu z četných ran. Luk druhý vzal, jejž od Višnua získal kdys, a bleskem zlatohroté šípy vylétly. Zářivý Kharův prapor s vozu sražen kles, jak kdyby slunce v zem se s výše zřítilo. Strakaté koně zabil Ráma Kharovi, též vozataje zabil, osu roztříštil. Kyj Khara chytil, s vozu hbitě seskočil, však třináctý šíp Rámovi už vyletěl a svistným bleskem letěl přímo na Kharu. Krev zpěněná se z rány valila, jak vytékal by z hory pramen krvavý. ... Zděšena prchla Šúrnapakhá s bojiště. Ke králi Rávanovi slétla zuřící. Obklopen dvorem seděl vládce démonů, zářivý seděl pyšně v křesle ze zlata jak na oltáři zlatém oheň planoucí. posetý jizvami, jež blesky vyryly a špičaté kly Airávaty mocného. Měl deset šíjí, dvacet paží, deset hlav, širokou hruď; jak hora strměl do výše. Bělostně zuby svítily a ozdoby se mihotavě zdáli zlatě blýskaly. - Rušitel zákonů, únosce cizích žen, nepřítel bohů a ničitel obětí, bezcitný, ukrutný, zuřivý, strašlivý, nebeským věncem zdobený, rek nádherný, jenž získal kdysi moc, že ani bohové jej v bitvě zabít ani zdolat nemohli. ... a v noci procházeli strašným bojištěm. Ošetřit chtěli reky ještě žijící. jak hory ležely tu v krvi opice a z údů šípy smrtonosné svítily. Angada, Šarabha, Níla a Sušéna a jiní slavní hrdinové bezpočtu leželi bezmocní a k zemi sraženi. Starého Džámbavána také spatřili: stovkami šípů poset, vladař medvědů mdlý ležel jako oheň zhasínající. Jen podle hlasu Vibhíšanu poznal rek, neb oko nemělo již síly pro pohled, a slabě tázal se, zda žije Hanumán. - Syn Větru s úctou k starci rychle přiskočil, k nohám se sklonil, těšil pána medvědů. - Jak život by se náhle vrátil rekovi, král medvědů děl jasně Hanumánovi: tam spatříš zlatou horu zvanou Ršabha a blízko u ní strmý vrchol Kailásu. - Je mezi nimi kopec, mocně září v dál, pokrytý štědře rostlinami bezpočtu. Nalezneš na vrcholu čtyři byliny, jež leskem rozjasňují všechno okolí. Z nich jedna hlavu s tělem znovu spojuje, zacelí rány druhá, třetí oživí a čtvrtá dodá tělu záři ze zlata. - Přines je rychle, všechny mrtvé probudíš!" jak pod dotekem větru mořská hladina. pod jeho kroky stromy na zem padaly, skaliska bortila se, zem se zachvěla, i město Lanká vlnilo se vpovzdáli, jak kdyby pustilo se náhle do tance. Jak disk, jejž Višnu vrhne, letěl Hanumán, sluneční cestou hnal se k horám dalekým, kde potoky se s šíjí strmých valily, bouřily vodopády, sluje děsily. - Už sněžný vrchol viděl, čisté poustevny, kde božští světci konali svá pokání. - Brahmovo sídlo, odkud Rudra vysílá svůj šíp, jímž ničí světy v toku dlouhých dob, střed země, kde Šankara luk má uložen. i zlatou horu, zřel též sídlo květů všech, však marně hledal čtyři květy zázračné, neb ukryly se kouzlem jeho pohledu. - Plameny hněvu oko vzplálo rekovi, vrch celý se stromy a hady odtrhl a vzduchem odnášel jej rychle k Rámovi. povstali oba bratři, Ráma s Lakšmanou, a s nimi také všechny mrtvé opice, jak když se ráno budí spáči ze spánku. Zmizely rány, mdloby smrti přestaly. děl Sugríva, pán opic, k bojovníkům svým: "Než démoni se vzpamatují k obraně, napadnem město, jak jen slunce zapadne." (podle sankrtského originálu přebásnil Oldřich Friš) |