WILLIAM SHAKESPEARE: ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY PETRUCCIO: Buďte tak laskav! Počkám na ni tady - a budu se jí dvořit jako vzteklý. Ať si jen láteří! Já prohlásím, že klokoce, ach, jako slavík v houští. Ať kouká jako vrah! Já k předjitřní ji růži budu rovnat orosené. Ať mlčí jako zařezaná! Já se budu kořit její švitornosti a říkat, že je ženský Cicero. Řekne-li "Táhni!", já jí poděkuji, jako by chtěla, abych zůstal týden, a jestli mi dá košem, optám se, kdy chce mít ohlášky a kdyže svatbu. - Však tady jde. A teď, Petruccio, mluv! (Vystoupí Kateřina.) Dobrýtro Kačenko! Tak se prý jmenujete, jak jsem slyšel. KATEŘINA: To jste si seděl na uších. Kdo mluví o mně, říká Kateřina. PETRUCCIO: Kdež! Jenom Kačka! Kačka jako lusk, a někdy taky jedovatá Káča. Leč, Káčo Kačenko všech Kačenek, Kačenko z Káčic, Nad- a Velekáčo, Kačičko, kočičko, ty koketko, slyš, co ti povím, Kačenko mé touhy! Zvěst o tvé lahodě a dobrotě a kráse, hlaholící po všech vlastech - ač proti skutečnosti chabá -, tak mnou pohnula, že tě chci za manželku. KATEŘINA: Když jste tak pohnut, pohněte se zas, a hybaj, pohyblivý svršku jeden! Jste dřevo, to je vidět. PETRUCCIO Jaké? KATEŘINA Truhlík. PETRUCCIO Výborně! Sedněte si na mne! KATEŘINA Osli jsou, aby nosili. PETRUCCIO A ženské teprv jsou, aby nosily. KATEŘINA Co mne se týče, já takovouhle verbež nenosím. PETRUCCIO Nic, Katuško, se neboj! Nadlehčím se. Jsi ještě mladinká a křehounká - KATEŘINA - a chrapoun jako vy mě nepolapí. Leč ruku zato mám už pádnou dost. PETRUCCIO Mlč, holubičko! KATEŘINA Nezván, sokolíku! PETRUCCIO Chceš, aby sokolík tě uchvátil? KATEŘINA Žel, doposud jím nejsem uchvácena. PETRUCCIO I jdi, ty voso! Pročpak jsi tak zlá? KATEŘINA Nu, že jsem vosa. Pozor na žihadlo! PETRUCCIO To nezbývá, než vyškubnout je hned. KATEŘINA Jen kdyby, chudák, věděl, kde je skryto. PETRUCCIO To každé děcko ví, že v zadečku. KATEŘINA Kdež, v jazyku. PETRUCCIO V mém, nebo ve tvém? KATEŘINA Ticho, sic bude ve vašem - a poroučím se! PETRUCCIO S mým jazykem v své vosí zbrojnici chceš odejít? No dovol, Kateřino! Jsem přece šlechtic. KATEŘINA To hned uvidíme, (udeří ho) PETRUCCIO Ty! Dej si pozor! Že ti jednu dám! KATEŘINA Kdo bije dámu, není kavalír. Co máte v erbu, pane z Hulvátova? Podávky? kančuch? nebo koště snad? PETRUCCIO Ty sbíráš erby? Tak si zapiš můj, ať vím, že u tebe jsem dobře zapsán. KATEŘINA Tak co tam máte? Oslí uši asi. PETRUCCIO Kohoutka, budeš-li mou slepičkou. KATEŘINA Děkuji, nechci. Kdáče jako kapoun. PETRUCCIO Pojď, Katuško, a nekysel se tak! KATEŘINA Když vidím padavce, chtíc nechtíc musím. PETRUCCIO Vždyť žádné nevidíš. KATEŘINA Jakpak by ne! PETRUCCIO Tak mi je ukaž! KATEŘINA Nemám zrcadýlko. PETRUCCIO Můj obličej? KATEŘINA Tak mladičký a už tak ostrovtipný? PETRUCCIO Pro tebe jsem mladý. KATEŘINA Leč sešlý. PETRUCCIO Žalem. KATEŘINA Já vás oželím. PETRUCCIO Prr! Počkat! Tak mi neujdeš, má milá! KATEŘINA Pusťte mě! Darmo bych vás dopálila. PETRUCCIO Mě? Ale kdež! Jsem tebou okouzlen. Teď vidím, jak mi bohapustě lhali, kdo říkali, žes protivná a zlá. Vždyť ty jsi roztomilá šelmička, sic trochu skoupá na slovo, leč sladká jak z růže květ. Ty ani nedovedeš, jak jiné ženské, mračit se a šklebit a odmlouvat a ohrnovat nos. Ty s nápadníky vlídně porozprávíš, jak něhyplný vánek ševelíc. A proč mi namlouvali, že jsi chromá? Jsou mi to utrhači! Katuška je jako lískovka a snědolící jak oříšek a sladší nežli on. Že nekulháš! Ukaž, jak umíš chodit! KATEŘINA Svým slouhům, tatrmane, poroučej! PETRUCCIO Zda Diana kdy zdobila svůj háj jak ty svou božskou chůzí tento pokoj? Ach, Diana je proti Káče Káča a zabeč bez duše a bez manýr. KATEŘINA Kde jste se naučil těm vzletným řečem? PETRUCCIO Jsou s patra. Najed jsem se vtipné kaše. KATEŘINA Leč zdá se, že jste si jí sotva zob. PETRUCCIO Což nemám vtipu dost? KATEŘINA Až moc! Běžte se ohřát, aby vám nezamrz! PETRUCCIO To právě chci, Katuško zlatá, s tebou na postýlce. A proto bez dalšího řečňování, zkrátka a dobře: tatínek je svolný tě provdat za mne, věno umluveno, a chtěj si nebo nechtěj, budeš má! Jsem pro tebe jak stvořen, Kateřino, a při sluníčku, jež mi ukazuje tvou krásu, pro kterou ti musím přát, nikoho jiného než mne si neber! Já, jenom já tě zkrotím, Kateřino, a z Káči-kočky Káčou-kočičkou tě udělám, tak hodnou jako jiné. Hle, tatínek! Neříkej, že mě nechceš! Já chci a dostanu tě za ženu! Vrátí se Baptista, Gremio a Tranio. BAPTISTA Tak co, siňore? Jak jste pochodil? PETRUCCIO Jak jinak nežli dobře? Jakpak jinak? Já věděl hned, že se s ní domluvím. BAPTISTA A co ty, dcero, že nic neříkáš? KATEŘINA Dcero mi říkáte? Jen co je pravda, jste otec k pohledání pečlivý, když surovci, z dvou třetin šílenému, a otevřhubovi mě chcete dát, jenž, blázen, myslí, že to spraví klením. PETRUCCIO Nic, otče. Věc je ta: i vy, i jiní, kdo mi ji líčili, se spletli v ní. Když třeští, dělá to jen z politiky. Vždyť není vzteklá, beruška to je. Krev horkou nemá, jitřním chladem dýše. Trpělivostí je to Griselda a druhá Lukrécie dívčím studem. A zkrátka: už je ruka v rukávě a v neděli se spolu dáme oddat. KATEŘINA Spíš budeš viset tuhle neděli! GREMIO Slyšíte, Petruccio? Spíš budete prý viset. TRANIO Takhle jste pochodil? No pozdrav bůh! PETRUCCIO Já si ji beru. A když mně a jí to hoví, pánové, co vám je po tom? My jsme se smluvili, že před lidmi, tak jako dosud, bude dělat zpupnou. Leč jinak je až k víře nepodobno, jak mě má ráda. Ty má zlatá Káčo! Popadla mě a tolik hubiček mi vysázela, slibujíc mi lásku, že si mě podmanila jedna dvě. Jste nováčci. To byste koukali, jak zkrotne ženská, když je s mužským sama: tu bačkorovi žere z ruky saň. Podej mi ruku! Jedu do Benátek si koupit výstroj, Katuško. A vy chystejte svatbu, otče! Kateřino, až přijdou hosté, ať jsi hezounká! BAPTISTA Tak nevím. Ale podejte si ruce. Bůh s tebou, Petruccio, a měj si ji! GREMIO A TRANIO Tak staň se, amen! My to dosvědčíme. PETRUCCIO Otče a ženo a vy, páni, sbohem! Mám naspěch. Musím honem do Benátek si šatstva nakoupit a tobě dárek. Pojď, dej mi pusu! V neděli jsme párek! Odejdou Petruccio a Kateřina, každý jinudy. GREMIO Ráz na ráz! Ten to umí! Všechna čest! BAPTISTA Jak spekulant jen jednu naděj mám: buď šťastně prodat, nebo zavřít krám. TRANIO Vždyť to byl ležák. Takhle vám to zboží buď přinese zisk, buď utone v moři. BAPTISTA Zisk nezisk! Budou-li jen klidně žít. GREMIO To jistě! Petruccio to zkrátka chyt! Však teď se vraťme k vaší mladší dceři! Den spásy nadešel. Jsme sousedé a já jsem první ucházel se o ni. TRANIO A já ji horoucněji miluji, než slova vypoví, než rozum pojme. GREMIO Chlapečku, jako já ji nemiluješ! TRANIO Dědoušku, studíš! GREMIO A ty připaluješ! Zpět! Ustup, holobrádku! Věk jen živí. (…) BAPTISTA Zánovní novinu? Jak je to možné? BIONDELLO No, není to snad novina, když se dovíte, že Petruccio už jede? BAPTISTA Přijel? BIONDELLO To ne. To zase ne. BAPTISTA Tak co to povídáš? BIONDELLO Že už jede. BAPTISTA A kdy tu bude? BIONDELLO Až bude stát, kde stojím já, a vás až uvidí tamhle. TRANIO A proč je ta novina zánovní? BIONDELLO To máte tak: Petruccio sem jede v novém klobouce a v staré kamizole, kalhoty má oblýskané, třikrát obrácené, boty, které už sloužily za lucerny, jednu na přezku a jednu šňěrovací. Kord asi ukradl z městské zbrojnice: je rezatý, jílec vejpůl a špička dole čouhá z pošvy. Koně má ztrženého, sedlo od molů prožrané a třmeny každý jiný. Krom toho ta nešťastná kobyla je stižená vozhřivkou a na hřbetě jí roste mech. V hubě má houbu, po těle plno puchýřů a nádavkem prašivinu. Je pryč na nohy, třepe se žloutenkou a za každým uchem má bouli jako pěst. Motolice s ní hází, červy ji žerou, lopatky jí lezou ze zad, v kříži ji loupá a na přední nohy napadá. Udidlo má zohýbané a náhlavek ze skopovice ustavičným přitahováním, aby neklopýtala, zpřetrhaný a zase svazovaný na uzel. Podpěnku šestkrát nastavovanou a podocasník sametový, od dámského sedla, s monogramem bývalé majitelky půvabně sestaveným ze stříbrných cvočků, a tu a tam vyspravovaný špagátem. BAPTISTA Kdo je s ním? BIONDELLO Ani se neptejte! Jeho lokaj, na chlup vymóděný jak ten kůň. Na jedné noze má punčochu a na druhé vlněnou kamaší a místo podvazků kus modrého a kus červeného ostřižku. Na hlavě má širák hanba povídat, a na něm třapec ze strakatých klůcků místo pera. Jako strašák vypadá, jen ho postavit do zelí, a ne jako křesťanský lokaj nebo panský sluha. TRANIO Sám pánbůh ví, co ho to napadlo, ač na výstroj si nikdy nepotrpěl. BAPTISTA Čert vezmi parádu! Jen když už jde! BIONDELLO Ale on nejde. BAPTISTA Vždyť jsi řek, že přišel. BIONDELLO Kdo? Petruccio? BAPTISTA Kdo jiný? BIONDELLO Já jen řek, že jeho kobyla sem zvolna kráčí s ním na zádech. BAPTISTA To přece jedno značí. BIONDELLO Kdež! Sázím troník, že jezdec a koník dva nejsou sic, ale pořád víc než jeden moník! Vystoupí Petruccio a Grumio. PETRUCCIO Hej holá, kavalíři! Kde jste kdo? BAPTISTA Dovolte mi, abych vás přivítal! PETRUCCIO Leč nekoukáte zrovna přívětivě. TRANIO Proč jste se neustrojil slušněji? PETRUCCIO Mně pro spěch na to nevybylo času. Leč kde je Katuška, má nevěstička? A jak se máme, otče? Pánové, pročpak se mračíte? Proč na mne civí ta vzácná sešlost jako na obludu či na kometu nebo jiný div? BAPTISTA Propána, máte přece svatbu dnes! Napřed jsme měli strach, že nepřijdete; teď, když jste přišel, zase z vás jde strach. Shoďte ty hadry! Vám jsou pro ostudu, nám trnem v oku v tento slavný den. TRANIO A povězte nám, co se stalo, proč jste nevěstu tak dlouho nechal čekat a přijel teď tak nepodoben sobě? PETRUCCIO Proč? Pro slepičí kvoč! A buď jak buď, já přijel, abych dostál svému slovu, ač, bohužel, jsem nucen poněkud pozměnit program, což, až se to hodí, vysvětlím tak, že budu mít váš souhlas. Leč kde je Kačka? Už abych byl u ní - nejvyšší čas - a honem do kostela! TRANIO Snad byste v těchto hadrech nešel k ní? Zaskočte ke mně! Přestrojte se do mých! PETRUCCIO Já? Ani nápad! Půjdi k ní, jak jsem. BAPTISTA Leč k oltáři přec nepůjdete takhle? PETRUCCIO Už jsem vám řekl: Tak, jak jsem, a dost! Vždyť mne si bere snad a ne ty šaty! Kdybych, co na mně strhá, spravit moh tak snadno, jako vzít si nový kabát, to by se Káča měla a já s ní! Však já tu s vámi žvaním, hlupák jeden, a ona čeká, abych zpečetil svůj nárok medu sladším políbením! Odejdou Petruccio a Grumio. TRANIO Že se tak zpotvořil, v tom něco vězí! Snaď se dá přemluvit a ustrojí se slušněji trochu aspoň do kostela. BAPTISTA Jdu za ním, podívat se, jak to skončí. Odejdou Baptista, Gremio a čeládka. TRANIO Však teď jde o to získat k slečnině i přízeň otcovu. A proto musím, jak jsem vám řekl, sehnat náhradníka - teď ihned, ber kde ber, a buď kdo buď, však už ho naučíme, co má dělat -, jenž by nám Vincenzia z Pisy hrál a tady v Padově nám ručil za to, co já jsem slíbil, nebo ještě za víc. Tak bez obav si užijete lásky a její otec ještě bude rád. LUCENZIO Kdyby můj kolega, ten kytarista, tak Blanku nešpehoval, bůh to suď, dal bych se tajně oddat s ní. A pak by třeba celý svět moh říkat: Ne! už by mi nevzal, co by bylo mého. TRANIO Však na to všechno vyzrajem a vše krok za krůčkem v svůj prospěch obrátíme. Všechny je doběhneme: dědka Grémia, tatínka hnidopicha Minolu, i Licia, kantůrče to milující, aby moh Lucenzio Blanku vzít si! Vrátí se Gremio. TRANIO Už z kostela, siňore Gremio? GREMIO A rád, jak ze školy jsem utíkával! TRANIO A manžel s manželkou už taky jdou? GREMIO Žel je té holky, co má za manžela! Ten chlap je sprostý jako pohůnek. TRANIO Než ona hubatější? Není možná! GREMIO Čert je to, ďábel, arcisatanáš! TRANIO A ona satanáška, jeho bába! GREMIO Kdež! Proti němu je to beruška, hrdlička, putička. - Když se ho farář ptal, zda Katušku si bere za manželku, řek: "Ano, krucinál!" a začal klít, až farář samou hrůzou pustil knihu; a když se shýbl, aby knihu zvěd, ten sprosťák vám tak strčil do chudáka, že po zemi se válel taky kněz! "Dobře mu tak!" on na to, "proč tam lez!" TRANIO Co řekla Katuška, když zase vstal? GREMIO Nic. Jen se třásla. Neboť klel a dupal, že, šelma jeden, farář prý ho šidí. Když konečně pak bylo po obřadech, vzal pohár vína, zavřeštěl: "Ať žijem!", jako by po bouři si na palubě připíjel s kamarády, vyzunk muškát a hodil plný talíř koláčů do tváře kostelníkovi jen proto, že svými hladovými vousisky prý po celou tu dobu na něm loudil. Pak přede všemi Kateřinu popad a dal jí pusu na rty, až to mlasklo, div kostel nespad, jaký to byl zvuk. Když jsem to viděl, utekl jsem raděj, a ostatní už, myslím, taky jdou. To byla svatba! Blázinec to byl! - Slyšíte? Muzikanti! Už tu budou. Je slyšet hudbu. Vrátí se Petruccio, Kateřina, Blanka, Baptista, Hortensic Grumio a čeládka. PETRUCCIO Dík, přátelé a hosté, za pozornost! Vím, že bych teď měl s vámi hodovat a že jste uchystali skvělou slavnost. Však bohužel! Mám naspěch, musím pryč, a proto tady už se s vámi loučím. BAPTISTA Vy na noc chcete odtud? Není možná! PETRUCCIO Kdež na noc? Ve dne ještě musím pryč. Už je to tak. A kdybyste znal důvod, sám byste naléhal, abych už jel. A proto, páni, kdož jste přišli shlédnout, jak tělem duší jsem se zasvětil své roztomilé paní, mějte díky! Hodujte s tchánem! Pijte na mé zdraví! Já musím odtud. Sbohem vespolek! TRANIO Nechtě se uprosit! Zůstaňte s námi! PETRUCCIO To nejde! GREMIO Aspoň přes oběd se zdržte! PETRUCCIO Ne! Nejde to! (…) LUCENZIO A k čemu je to všechno? BIONDELLO To nevím. Já jen vím, že zatím co budou smolit ten podvůdek, vy byste měl koukat, abyste slečnu dostal pravoplatně, cum privilegio ad imprimendum solum, s výhradním právem tisku toho arcidílka. Seberte kněze, dva hodnověrné svědky a notáře, a hajdy do kostela! Když nechcete, tak tedy ne, už nemám, co bych řekl. Však rozlučte se s Blančinkou, an jste to všecko spletl. LUCENZIO Počkej, Biondello - BIONDELLO Vyloučeno. Já mám naspěch. Ale znal jsem jednu dívčinu, ta se vám vdala jednou po poledni, když šla na zahrádku natrhat petržele do nádivky. Udělejte to taky tak! Spánembohem zatím! Musím s vyřízením k panu faráři, aby byl po ruce, až tam přijdete se svou doložkou. Odejde Biondello. LUCENZIO Ba, přijdu, bude-li jen ona chtít. Proč pochybuji? Půjde se mnou ráda. A vůbec: Chtěj si nebo nechtěj, dítě, to by v tom čert byl, Cambio vezme si tě. Odejde Lucenzio. [IV, 5] SILNICE Vystoupí Petruccio, Kateřina, Hortensio a služebnictvo. PETRUCCIO Tak spánembohem vzhůru k tvému otci! Že ale svítí dnes ten měsíček! KATEŘINA Snad slunce. Copak ve dne svítí měsíc? PETRUCCIO A já ti povídám, že svítí měsíc. KATEŘINA A já vám povídám, že svítí slunce. PETRUCCIO A jako že jsem syn své matky, měsíc, či kometa, či co si vyvzpomenu, to musí být, než pojedeme k vašim. Odveďte koně domů! Ne a ne a ne s tím věčným odmlouváním přestat! HORTENSIO Řekněte měsíc, nebo nepojedem! KATEŘINA Když už jsme tady, jedme, prosím vás, ať slunce, měsíc nebo co chce svítí! A libo-li vám tvrdit: "Je to louč!" i pro mne, přísahám, to bude loučí. PETRUCCIO Měsíček je to. KATEŘINA Ano, je to měsíc. PETRUCCIO Vždyť je to boží slunko. Pročpak lžeš? KATEŘINA Tak tedy spánembohem: boží slunko! Leč jenom libo-li vám, jinak ne. Jak vás to omrzí, hned zase měsíc. Čím vy to zrovna zvete, tím to je a bude pro mne do nejdelší smrti. HORTENSIO Petruccio, jedem! Naši vyhráli! PETRUCCIO Ba jedem, jedem. Tak má koule běžet a ne tak bohapustě křivolako. 0 Však počkat, počkat! Kdopak to sem kráčí? Vystoupí Vincenzio. (Vincenziovi) Dobrého jitra, děvo spanilá! - Katuško, řekni, vidělas už někdy - mluv pravdu - líbeznější dívčinu? Svěžejší líčko jako krev a mléko? Kdy jaké hvězdy nebi slušely jak tyto oči této rajské tváři? - Překrásná panno, vítej! - Katuško, běž, obejmi ji za tu její krásu. HORTENSIO Ten pán se zjeví. Dělá z něho ženskou. KATEŘINA Panenko, krasotinko, poupátečko, kam spěješ, andílku, a kde jsi doma? Šťastni tví rodičové, sličné dítě! Šťastnější muž, jenž s tebou, spanilá, z úradku nebes bude sdílet lože. PETRUCCIO Co mluvíš, Katuško? Máš vlčí mhu? Vrásčitý, sešlý, vetchý stařec je to, a žádná panenka, jak povídáš. KATEŘINA Odpusťte, otče! Nelítostné slunce tak oslnilo citlivý můj zrak, že všechno vidím zeleně a mladě. Však teď jsem prohlédla. Jste moudrý kmet a prominete mi mou pošetilost. PETRUCCIO Dědoušku, učiň to! A pověz nám, kam cestuješ! Jestliže tam, co my, jeď s námi, starce, uděláš nám radost! VINCENZIO Ctný panáčku a milá paninko, jež jste mne žertem svým tak vyděsila, jsem Vincenzio, Vincenzio z Pisy, a jedu do Padovy za svým synem, s nímž jsem se neviděl už celou věčnost. PETRUCCIO Jakpak si říká? VINCENZIO Lucenzio, pane. PETRUCCIO To jsme se sešli! To je náhodička! Teď smím ti nejen pro důstojný věk, leč taky podle práva říkat otče. Vždyť se sestrou mé choti, této dámy, tvůj syn je ženat! Nic se tomu nediv, nic toho nezel! Je to hodná dívka, z výborné rodiny a bohatá a způsobilá výchovou i krásou být ženou šlechticovou. Vincenzio, nechtě se obejmout! A nyní vzhůru, nejdražší otče, do Padovy k synu, jenž bude nadšen, až se objevíte. VINCENZIO Však je to pravda? Nebo zase žert, jak člověk už tak někdy na silnici má chuť si dobrat, koho zrovna potká? HORTENSIO Pravdoucí pravda je to. Na mou čest! PETRUCCIO Tak pojďte! Přesvědčte se o tom sám, když pro ten žertík nám už nevěříte. Odejdou všichni kromě Hortensia. HORTENSIO Teď, Petruccio, mám kuráž pokrotit svou vdovičku. A jak ji chytne zpupnost, z tvé školy vím, co zmůže neústupnost. Odejde Hortensio. (…) je jiný člověk. Já ji nepoznávám. PETRUCCIO A vyhraju svou sázku ještě líp a další důkazy vám, páni, podám té její nové moudrosti a kázně. Už zpupné manželky vám přivádí co zajatce své ženské výmluvnosti. Vrátí se Kateřina s Blankou a Vdovičkou. Ten čepec, Katuško, ti nesluší. Pryč, zahoď ho! A pošlapej tu hučku! Kateřina to udělá. VDOVIČKA Kéž naříkat si nemám nikdy proč, než, nedej bože, taky takhle zhloupnu! BLANKA To že je kázeň? To je nepříčetnost! LUCENZIO Proč nejste aspoň trochu nepříčetná? Ta vaše zatrolená příčetnost mě dnes už připravila o sto zlatých. BLANKA Kdopak vám kázal na mne sázet, blázne? PETRUCCIO Katuško, pouč tyto neposluchy, co dlužný jsou svým manželům a pánům! VDOVIČKA I dejte pokoj! Kázat nám! To tak! PETRUCCIO Spusť, Katuško! A s touhle saní začni! VDOVIČKA Nic nezačne. PETRUCCIO Jen jí to řekni! Spusť! KATEŘINA Fuj! Rozjasni to podmračené čílko a nesrš pohledy, jež zraňují tvé kníže, tvého vládce, tvého pána! Jak louku mráz to spaluje tvou krásu a jako vítr květy cuchá to tvé dobré jméno, aniž tím co získáš. Jak rozvířený pramen nepohledná | je žena, když se zlobí: pranikoho, ať žízní sebevíce, nenapadne tu hnusnou, hustou, kalnou břečku pít. Tvůj manžel je tvůj pán, tvůj šafář, tvoje duše, tvůj mocnář pečlivý, ten, kdo tě nedá a pro tvou obživu hned na moři, hned na souši své tělo týrá prací, noc v bouřích trávě, na mraze svůj den, co zatím ty si doma hovíš v teple; a nevymáhá za to jinou daň než trochu lásky, vlídnosti a kázně: ví bůh, že málo na tak velký dluh! Čím občan povinen je vladařovi, tím žena povinna je svému choti; a je-li zpupná, mrzutá a zlá a neposlušná jeho moudrých přání, co jiného pak je než ohavný, nevděčný velezrádce lásky samé? Stydím se za ženy, jak hloupé jsou, že válčí, kde by měly žebrat o mír, a chtějí vládu, velení a moc, kde mají sloužit, milovat a mlčet. Proč jsme tak slabé, útlé, křehounké, neschopné samy probíjet se světem, než aby něha líbezného těla i v něze duší se nám obrážela? Vy červíčci, jak bezmocní, tak zpupní! Já byla hrdá aspoň jako vy, aspoň tak odvážná a spíše v právu, když zlobně křikem splácela jsem křik. Však nyní vím: je třtina naše zbroj a naše síla přelud. Zdání klame: tím slabší jsme, čím víc ji předstíráme. Vždyť je to marné! Co jste dlužný, plaťte, a pod nohy svých mužů ruce klaďte! Když mému choti se ta služba hodí, zde je má ruka! Nechať po ní chodí! (z angličtiny přeložil E. A. Saudek)