TRUBADÚRSKÁ POEZIE GUILHEM DE PEITIEU (1071-1126) Hrabě z Peitieus byl jeden z nejurozenějších mužů na světě a z největších svůdců žen; byl dobrý rytíř ve zbrani i štědrý v dvornosti a uměl dobře skládat písně a zpívat. Dlouhý čas chodil po tomto světě, aby šálil ženy. Měl syna, který měl za ženu vévodkyni z Normandie, s níž měl dceru, jež byla ženou Jindřicha, krále anglického, a matkou Mladého krále a pana Richarda a hraběte Jaufrého z Bretaně. Komentář: Vnučka Guilhema de Peitieu Aliénor byla nejprve provdána za francouzského krále Ludvíka VII. a po rozluce s ním se stala anglickou královnou po boku Jindřicha II. Plantageneta. Biografie vyjmenovává jejich syny Mladého krále, Richarda Lví Srdce a Jaufrého z Bretaně. (Riquer l975:112.) VERS SLOŽÍM ZHOLA O NIČEM (FARAI UN VERS DE DREIT NIEN) I. Verš složím zhola o ničem: nebude o mně, o jiném, nebude láska, mladost v něm, ani to ostatní; vždyť ve spánku ho složil jsem za jízdy na koni. II. Den neznám, kdy jsem narozen, radosti, smutku vzdálen jsem, mrzoutství dalek, družnostem, a jinak nelze mi; vždyť tak na kopci vysokém mě v noci zakleli. III. Nepoznám, kdy spím a kdy bdím, a vím to jen dík ostatním; pro nic si srdce poraním zlou, vážnou bolestí; a vůbec se tím netrápím, při našem světcovi. IV. Nemocný jsem, snad smrtelně, a vím jen to, co řeknou mně. Snad najdu na to lékaře, je-li však takový. Zdraví-li dá, pak dobrý je, špatný, když přitíží. V. Mám milou, nevím, kdo to jest: ji nespatřil jsem, na mou čest, ni vlídnost od ní znám, ni lest, co na tom záleží: vždyť Francouz, Norman ke mně z cest nebyli pozváni. VI. Ji neznám a moc rád ji mám, necelím přízni, urážkám; když je pryč, pak se usmívám, zbla na tom záleží: jemnější, hezčí totiž znám a úcty hodnější. VII. Kde žije, je mi neznámé, zda na kopci či v nížině; nehodlám říct, jak trápí mě, to volím mlčení; a strach mám, že snad zůstane, že pryč jdu raději. VIII. Tu je vers, o kom nevím sám, a pošlu ho a tomu dám, kdo po jiném ho pošle tam, kde Peitau má své zdi; od svojí schránky aby k nám protiklíč poslal mi. JAUFRÉ RUDEL (1125-1148) Jaufres Rudels de Blaia byl velmi ušlechtilý muž, princ z Blaia. Zamiloval se do hraběnky z Tripolisu, aniž ji kdy viděl, jen pro to, jak dobře o ní mluvili poutníci vracející se z Antiochie. Složil o ní mnoho písní s dobrými melodiemi a se špatnými slovy. A jelikož ji chtěl vidět, přijal kříž a vyplul na moře. Na lodi však onemocněl a byl odvezen do Tripolisu, pokládán za mrtvého. Oznámili to hraběnce, ona přišla k jeho lůžku a objala ho. Pochopil, že je to ona. Ihned se mu vrátil sluch a dech a začal chválit Boha za to, že ho zachoval při životě až do chvíle, kdy ji mohl spatřit. A tak zemřel v jejím náručí. Ona jej dala pochovat s velkou slávou v domě Templu a potom, téhož dne, vstoupila do kláštera z bolesti, již cítila nad jeho smrtí. Komentář: Slovní spojení "přijal kříž" znamená, že se vydal na křížovou výpravu, a odkazuje ke zvyku označit svůj šat křížem při této příležitosti. Na této vidě a dále na Rudelových písních se vytvořila legenda o "lásce z daleké země", jež byla několikrát zpracována i literárně, např. Edmondem Rostandem ve hře Princezna z dáli (La Princesse lointaine, 1895). COMTESSA DE DIA (12./13. STOLETÍ) Byla ženou Guillema de Peitieus, ale své písně věnovala Rambautovi d´Auregna. PŘEMNOHO JSEM SE SOUŽILA (ESTAT AI EN GREU COSSIRIER) I. Přemnoho jsem se soužila rytířem jedním, jenž mým byl, a chci, by navždy pochopil, co lásky jsem mu svěřila; teď vidím však, jsem zrazena, neb nedostal mé lásky dost, jen cítím touhu, marnou zlost, ať v šatech jsem či svlečená. II. Jej sevřít bych tak toužila nahého v pažích ze všech sil, a jenom aby šťastný byl, za polštář bych mu sloužila. Neb víc jsem pro něj ztracena než Blanchaflory milý host, tak ať mou lásku pro radost, mé oči, rozum, srdce má. III. Krásný a dobrý příteli, kdy vás v své moci budu mít? Kéž mohla bych vás políbit, kéž bychom spolu leželi! Vězte, že touhu nosívám za svého manžela vás mít, jen musel byste přislíbit, učinit vše, co řeknu vám. převzato z knihy: Přátelé, přiléhavý složím vers, Písně okcitánských trubadúrů, Josef Prokop a Juraj Horváth, Argo, Praha 2001